naše cesty po světě - Zdeněk a Iva

Program cesty do Arménie a Náhorního Karabachu 13.06.2014 – 25.06.2014

1.den - 13.06.2014  - odlet  z Prahy v 21,55 hod  

2.den – 14.06.2014 – přílet o Jerevanu v 03,15 hod. , ubytování v hostelu Glide 5 nocí – 3 775,- Kč snídaně, odjezd metrem do centra – kaskády, opera. Půjčení auta, poté Echmiedzin, klášter Khor Virap, večeře restaurace Kavkaz.

3.den – 15.06.2014 – snídaně, vesnička Arni – podzemní chrám, chrám Garni, klášter Geghard, katedrála Zvartnoc, Jerevan – muzeum genocidy, večeře restaurace Kavkaz

4.den – 16.06.2014 – snídaně, kláštery Hovhannavank a Saghmosavank, památník arménské abecedy,pevnost Amberd, jezero Karni, výhled na  Aragats, Jerevan –katedrála, Vernisage, večeře v restauraci Kavkaz

5.den – 17.06.2014 – snídaně, kláštery Sevanavank a Hayravank,  jezero Sevan, hřbitov Noratus, město Martuni, průsmyk Selim karavanseraj, klášter Noravank, vesnička Areni,  večeře

6.den – 18.06.2014 – snídaně,odjezd do Gorisu, cestou zastávky - Karahundž (Zorac Karer), klášter Votranavank, příjezd do Gorisu – ubytování hotel Diana 2  noci 2 256,-  Kč, poté návštěva středověké vesnice Starý Khndzoresk, prohlídka města Goris + večeře

7.den – 19.06.2014 – snídaně, lanovkou a poté autem na klášter Tatev, Ďáblův most, zastávka v městě Kapan,klášter Vahanavank, příjezd do města Meghri, večeře,  návrat do Gorisu  

8.den – 20.06.2014 – snídaně, odjezd do Náhorního Karabachu, prohlídka měst Suši a Štepanakert, kaňon, trosky města Agdam, archeologické naleziště Tigranakert, příjezd do hotelu Elektika ve vesnici Vank, večeře

9.den – 21.06.2014 – snídaně, kláštery Gandzasar a Dadivank, , termální prameny – koupání, přejezd do města Dilliján, ubytování hotel Casanova Inn 1 noc, 906,- Kč.,

10.den – 22.06.2014 – snídaně, klášter Haghartsin, procházka u jezera Parz,   klášter Goshavank, .klášter Kobayer, příjezd do hotelu Gayane    - 2 noci 1 611,- Kč, večeře

11.den – 22.06.2014 – snídaně, kláštery Haghpat, Sanahin, muzeum bratří město Alaverdi, kláštery Odzun, Ardvi, pevnost Lori Berd, Dendrologický park, klášter Akhtala, večeře

12.den – 23.06.2013 – snídaně, odjezd do Jerevanu, vrácení auta, Matenadaran, prohlídka vrchu Erebuni – muzeum a pevnost, večeře v restauraci Kavkaz ,  ubytování v hostelu Glide, 1 noc 755,- Kč

13. den – 34.06.2014 – odjezd na letiště, odlet do Prahy v 04,25 hod, přílet 06,25 hod., odjezd domů

 Po shlédnutí jednoho dokumentárního filmu o Kavkazu jsem se rozhodl, že by nebylo špatné jej navštívit. Původně jsem přemýšlel spíše o Gruzii, ale tam ČSA létá pouze v létě a tak jsme vybrali Arménii s dvoudenním výletem do Náhorního Karabachu. I když se někomu může zdát tato cesta nebezpečná, je tomu právě naopak.  Pro vstup do země s platností od 01.01.2013 již není třeba vízum a stačí předložit pas do kterého obdržíte razítko. Arménská měna jsou dramy. Směnný kurs byl v červnu 2014 o kolo 555 dramů za euro (euro za 27,40). Za 1 Kč jsme tak obdrželi přibližně 20 dramů. Hned na letišti jsme si vyměnili první peníze, ale jen za 100 EUR Další směnu jsme nechali na později, protože jinde je kurz lepší, i když to není o mnoho. Každý dram ale přijde vhod. Z Prahy jsme odletěli přesně na čas v 21,55 hod. a v Jerevanu přistáli na letišti Zwartnos (pojmenováno po jedné z památek zapsaných v Unesco) v 3,15 hod. Časový posun je oproti České republice v letním čase 2 hodiny. Vyzvednutí kufrů proběhlo překvapivě rychle a ještě před čtvrtou hodinou jsme již stáli před letištní halou a sháněli taxíka. Jak již bývá obvyklé skoro ve všech zemích světa, hned se nám  nabízeli neoficiální taxikáři s vyššími cenami. Nedali jsme se a neohroženě jsme zamířili k oficiálnímu stanovišti taxi. Cesta do hostelu Glidy trvala asi 20 minut a stála 7 tisíc dramů. Vůbec jsme nechápali , jak taxikář mohl náš hostel najít bez jakékoli navigace. Ulice byly neosvětlené a my jsme projížděli spletitými uličkami a zastavili před nenápadnou brankou bez jakéhokoli označení. To jsme ještě netušili, že v Arménii si na nějaké to značení příliš nepotrpí. Dokonce ani vesnice nenesou vždy název obce.  Taxikář nám zatelefonoval do recepce a za chvilku se nám již otevírají dveře dovnitř. Majitelka hostelu Anna je velmi příjemná, což se dá říci vlastně skoro o všech Arméncích. Jejich pohostinností jsme byli mile překvapení a to jsme si o ní přečetli již předem. Po schodech jsme vystoupali do horního patra, já ještě rychle vyzkoušel internetové připojení a šli jsme si na pár hodin zdřímnout. Byli jsme moc rádi, že jsem změnil ubytování a našel takové, kde nás přijali i v nočních hodinách. Původní ubytování sice bylo podstatně luxusnější, ale museli bychom strávit noc na letišti, což není příliš příjemné Stejně se vracíme do hotelu jen na přespání a tak nám stačí základní vybavení s příslušenstvím na pokoji (WC, koupelna). Po osmé ranní jsme se již s nově načerpanými silami vydali na snídani. Ještě před tím nás šokoval krásný výhled z okna přímo na slavný Ararat. Byl vidět celý, protože obloha byla bez jediného mráčku. Paní majitelka nás usadila ve své kuchyni a před námi stála snídaně z místních zdrojů. Některé chutě nás trošku zarazili, ale v pohodě jsme se nasnídali a vyposlechli spoustu informací o Jerevanu, celé Arménii a dostali i mapu, kde nám  zaškrtla největší zajímavosti a i doporučila několik restaurací. Co více si přát. Po deváté hodině vyrážíme na metro, který je z hostelu jen asi 5 minut. Jerevanské metro má jednu trasu s jedenácti stanicemi a jízdné je 100 dramů za které obdržíte plastový oranžový žetonek a ten se pak hází do turniketu. Naštěstí nic složitého. Centrum města není velké a tak s využitím tří stanic jsme to měli všude blízko.   Prohlídku jsme začali na tkzv. “kaskádách” – což je megalomanský pomník postavený k 50. výročí Arménie pod SSSR. Uvnitř terasovité stavby jsou eskalátory, po kterých lze vyjet téměř až na vrchol, kde jsou vyhlídkové terasy a malé parčíky. Kousek nad kaskádami se tyčí vysoký obelisk, který je jakýmsi vyvrcholením monumentu. Protože nám přálo počasí a chtěli jsme si vychutnat pohled na zasněžený Ararat stoupáme nahoru po svých. Na každém patře je výstavní galerie a okolo spoustu moderních soch vytvořených britskými umělci. Skoro u vrcholu se dávám do řeči s místním staříkem, který si stěžuje na vysokou nezaměstnanost a bídu, Zároveň mi radí, že rýno je nejlepší pohled na Ararat, Později je již většinou v mracích. Toto tvrzení se nám později několikrát potvrdilo. Když se konečně došplháme na vrchol, otvírá se nám krásný pohled na celé město.  Kousek odtud je nevelký parčík, který rovněž nevynecháme. Pak už pomalu sestupujeme opět dolů a pokračujeme k místní opeře, s několika velkými pomníky ruskýcha rozměrů mezi nimiž vévodí pomník nejznámějšího Arména – Chačaturijana Máme asi hodinu času do vyzvednutí auta a tak navštěvujeme asi největší náměstíí Republiky, kde stojí Státní muzeum arménské historie, několik vládních budov a hotel Marriott. Stále si nemůžeme zvyknout na velké kontrasty tohoto města, v jedné ulici krásné budovy a hned vedle něco jako slamy. Trochu mi Jerevan připomíná Jihovýchodní Asii. I zde jsme podobné kontrasty viděli velmi často. Ale pomalu je čas na vyzvednutí naší Nivy. Půjčovna Caravan se nachází přímo v centru a i díky velkému nápisu není problém ji najít. Auto ještě není připravené a tak dostáváme kalíšek místní kávy (něco jako náš turek) a dáváme se do řeči s majitelem půjčovny. Kupodivu v češtině, protože prý poměrně dlouho se svou rodinou žil v Čechách a jeho rodiče zde žijí stále. On je již ale pouze navštěvuje a natrvalo se vrátil do Jerevanu. Po vyřízení nezbytných formalit nám již nic nebrání vydat se do Echmiadzinu, který je  nejposvátnějším církevním místem Arménů. Je vlastně takovým arménským Vatikánem. Samotná velká katedrála Mayr Tachar kláštera v Echmiadzinu je pokládána za vůbec nejstarší křesťanský chrám nejen v samotné Arménii, ale i na celém světě, neboť byla vystavěna v letech 301 až 304 našeho letopočtu. Základy ke stavbě katedrály podle pověsti položil svatý Řehoř na místě, kde podle staré legendy Kristus sestoupil z nebe, aby úderem zlatého kladiva Řehořovi ukázal, kde má být katedrála postavena.. Celý areál kláštera okolo katedrály v Echmiadzinu dnes slouží jako duchovní centrum arménské církve a také jako místo konání svateb. My jsme jej navštívili v sobotu a svatby se tu konaly jak na běžícím pásu. Jedna za druhou. Hned naproti katedrále vyrostla nová církevní budova a areál otevírá, či chcete-li uzavírá, velká moderní a s ostatními stavbami příliš nesouznějící brána. Jen asi čtyři kilometry od Echmiadzinu se nachází další významná arménská památka. Zříceniny chrámu Zvartnots. Bohužel je dnes zavřeno, prý ale zítra otevřou. Nezbývá nám, než si najít náhradní program. Volíme chrám Khor Virap, který leží přímo pod Araratem a je skoro na všech fotografiích o Arménii. Bohužel je Ararat trochu schován v mlze a tak fotografie nebudou úplně luxusní. Třeba budeme mít štěstí až se budeme přesouvat na jih a pojedeme znovu okolo tohoto podivuhodného kláštera. Khor Virap je pro Armény něco jako Říp pro nás. V jeho útrobách se dá sestoupit po žebříku do temné kobky, v níž byl po 13 let vězněn Řehoř Osvětitel, předtím než vyléčil arménského krále, který poté prohlásil v roce 301 křesťanství státním náboženstvím. My jsme sem jen nakoukli. První den byl dlouhý a náročný a tak jej zakončíme pořádnou večeří. Auto jsme zaparkovali před hostelem a na náměstí Republika jsme se přesunuli metrem. Vybrali jsme s i jednu z doporučených restaurací Annou a to Kavkaz. Zakreslila nám ji do mapy, tudíž není velký problém jí najít. Kavkaz můžeme vřele doporučit, velký výběr jídel (vše je zobrazeno i obrázkově), nádherné prostředí a přijatelné ceny. Za 7 tisíc dramů jsme se královsky najedli i s pivem. To jediné nám vúbec nechutnalo, příště vyzkoušíme jinou značku. Cestou do hostelu se ještě stavujeme v marketu, kde si vylepšujeme chuť naším Kozlem a po desáté večerní nás vítá bílý labrador u branky velkým stěkotem. Ještě chvíli na internet a pak rychle spát, další zajímavé památky na nás již zítra čekají. 

    
2. den – Opět máme krásné počasí, Z okna se můžeme kochat pohledem na zasněžený Ararat bez jediného mráčku. První naším cílem je vesnička Arni na předměstí Jerevenu, kde bychom chtěli navštívit podivuhodné muzeum – podzemní chrám. Jedná se prý o velmi rozsáhlý jeskynní labyrint vyhloubený jedinným člověkem. Jen musíme najít někoho kdo by nás sem zavedl. Ve vesnici není jediná směrovka a tak celkem neúspěšně bloudíme. Před malým autoservisem však máme štěstí, jeho majitel právě mění kolo a když vydržíme , tak nás k chrámu zaveze. Jedeme za ním křivolakými uličkami a najednou stojíme před nenápadnou budovou s označením muzea. No bez pomoci bychom toto muzeum nikdy nenašli, což by byla věčná škoda. Jeho návštěva patří k vrcholným zážitkům z Arménie. Naším průvodcem je rusky hovořící vnuk stavitele, který nedávno zemřel ve svých 67 letech. Podzemní chrám budoval dlouhých 23 let bez jakékoli pomoci a jen s ručními nástroji. Ještě když prý žil v Ruska, tak měl sen, že musí sám vykopat podzemní chrám svým domem v Arménii. Zanedlouho se vrátil domů a sen si splnil. Procházíme z jedné místnosti do druhé, nejhlubší místo je v 21 metrech a stavitel si musel vyhloubit speciální šachtu pro přívod vzduchu. Ještě se dozvídáme spoustu zajímavých informací a nakonec se podíváme i do malého muzea, kde je k vidění spousta fotografií, použité nástroje a také dárky od vděčných návštěvníků. Ještě zápis do návštěvní knihy a můžeme pokračovat o kus dál. Naše cesta pokračuje do Garni, Ve vesnici je spousta aut a zejména starých autobusů z padesátých let. Stále slouží k přepravě a my jsme v nich viděli hodně malých dětí. Je až neuvěřitelné, že se na nekvalitních arménských cestách nerozpadnou. Je to tím, že stalinovec vydrží vše, jak nám řekl jeden místní na parkovišti., když jsme si autobus fotili. Projeli jsme podle šipek vesnicí a zaparkovali jsme na parkovišti přímo u brány do areálu. Kiosek, suvenýry, pokladna. Je neděle a tak tu rozhodně nejme sami. Arménci pózují před chrámem a stále se fotí. Koupili jsme si po tisícovce lístky a šli jsme se podívat na antický chrám. Často se tvrdí, že jeho stavbu financoval římský císař Nero. Je snad jediným antickým dílem v celičké Arménii, které nebylo po přijetí křesťanství Armény zničeno. Všechny tehdejší pohanské chrámy byly zakrátko zbořeny, přičemž byly nahrazovány novými křesťanskými kostely. Že se dnes můžeme obdivovat starému, i když pochopitelně nově rekonstruovanému, antickému chrámu se čtyřiadvaceti sloupy po obvodu, za to podle historických pramenů vděčíme sestře krále Tiridata III. Jí se chrám i místo samotné zalíbilo natolik, že krále přesvědčila, aby ho zničit nenechal. Garni se pak stalo letním královským sídlem, a při přestavbě na královský palác zde vznikly ještě římské lázně. Chrám pak pobořilo až mohutné zemětřesení někdy kolem roku 1680 a k jeho obnově došlo teprve až o dlouhá tři století později. Rekonstruován však už byl jen chrám samotný, takže z ostatních staveb zůstaly zachovány víceméně toliko základy. Právě základy křesťanského kostela, podobně jako zbytky lázní s jakýmsi zachovalým kouskem podlahové mozaiky, jsem mohli spatřit hned v bezprostředním sousedství antického chrámu.. Chrám se zřítil při zemětřesení v roce 1679 a v roce 1970 byl obnoven. Dávní obyvatelé si pro svou pevnost vybrali dramatické místo, plošinu na hraně strmého srázu s nádherným výhledem na soutěsku říčky Azat a čedičové varhany na jejím břehu. Původně jsme se chtěli do údolí vydat, ale měníme plány pokračujeme ke klášteru Geghard. Procházku si necháme až na další dny. U této jedné z nejnavštěvovanějších památek v Arménii je lidí ještě více. Není se čemu divit. Chrám je vytesaný částečně ve skále a má neopakovatelnou atmosféru. Klášter se nachází v horní části divokého údolí říčky Azat v malebné přírodní roklině. Byl založen už v samotných počátcích arménského křesťanství, ve čtvrtém století našeho letopočtu. I když z té doby se tu bohužel nedochovalo prakticky nic. Zdejší hlavní chrám Panny Marie pochází z pozdějších dob, ze století třináctého. Kolem vnitřních prostor tohoto kostela na sebe navazují další rozličné kaple a prostory včetně několika jeskyní. Ta úplně nejstarší část kláštera Geghard jeu totiž vytesána do hory a hluboko do jejího skalního masivu. Proto se dřív chrám nazýval Ayravank, což znamená něco jako "Klášter jeskyně". Přímo nad klášterním nádvořím jsou rovněž vytesány do skalního masivu nějaké chačkary a malé umělé jeskyňky. Zbývá už asi jenom dodat, že celý tenhle skalní komplex kláštera Geghard je opravdu půvabnou kombinací skal a jeskyní, do skály tesaných výklenků, hrobek, místností i kapliček, a k nim přilehlých novějších staveb a budov. Geghard byl v roce 2000 právem zařazen na seznam kulturních památek UNESCO, a to i s přilehlým údolím horního toku říčky Azat.Po důkladné prohlídce se vracíme k auta a na závěr se vracíme na Zvartnoc, kde jsme včera neuspěli. Zdejší katedrála byla postavená v 7. století na místě legendárního setkání svatého Grigorije a krále Tridata III., který se stal prvním křesťanským králem Arménie. Nyní je ale v ruinách. Přesto toto architektonicky i historicky zajímavé místo kousek od Ečmiadzinu stojí za vidění. O jeho přesné původní podobě se stále vedou dohady, jednalo se ale o impozantní kruhovou stavbu s vnitřním chrámem ve tvaru kříže a pravděpodobně s několika patry. Prohlídka nám zabrala asi půlhodinku a protože máme dostatek času jedeme zpět do hostelu, kde necháme auto a budeme pokračovat v prohlídce Jerevanu s využitím metra. Ještě se na okrají města stavujeme u památníku a muzea Genocidy, které jsou právě v rekonstrukci. Příští rok tu proběhne slavnostní otevření ke stému výročí genocidy.Zase pár fotek a rychle dále.  Do hostelu nám zbývá asi kilometr, ale navigace nás stejně jako včera vede špatně, Chci se otočit a najednou hrozná rána. Naše Lada má hodně tmavá skla a je přezně hrozně špatně vidět. Za sluníčka výhoda, ale jinak docela problém, zvlášťě v noci. Je pravdou, že jsem spíše řešil navigaci a dozadu se moc nedíval. S hrůzou lezeme ven, co asi zbylo ze zadní části naší Nivy, To snad ani není možné, nabouralo do nás BMW, které má rozbité světlo a naše Lada jen maličko promáčklý plech kousek od nárazníku. Naštěstí náš nárazník zabránil větší škodě. Docela jsme si oddechli, že budeme moci pokračovat bez problémů v naší cestě, Sice dnes přijdeme o další prohlídku Jerevanu, ale není to katastrofa. Vlastně máme štěstí v neštěstí, Posádka druhého vozu je docela příjemná, volá na pojišťovnu a prý za chvilku přijedou. Stačí zavolat na pojišťovnu a ta vše vyřídí. Řidič BMW je trošku vyjukaný a dozvídáme se, že vlastní řidičák teprve měsíc. Není mi to však nic platné, nehodu jsem zavinil svým couváním, ještě, že jsem si připlatil plné pojištění. Asi do 20 minut přijíždí pojišťovák a papírování trvá dalších 40. Vše vyřízeno, ještě jsem ho požádal, aby mou nehodu ohlásil půjčovně. Je skoro 18 hodin, když můžeme konečně odjet. Pojišťovák nám ještě popřeje hezký zbytek pobytu s tím, že už se znovu nepotkáme. Také v to věřím. Teď už stihneme jen další večeři v naší již v podstatě oblíbené restauraci Kavkaz. Jídlo jsme si vybrali skvělé s doporučením Anny a tak pomalu zapomínáme na naší nehodu. Příště musím sledovat provoz a ne se věnovat navigaci. Docela tvrdé poučení.

   3. den – Hlavním cílem dnešního dne bude nejvyšší hora Arménie Aragats. Měli bychom se autem vyšplhat až do 3 200 metrů a zde zvážit zdolání jednoho ze 4 vrcholů s výškou přes 3900 metrů. Nejdříve nás ale čekají kláštery a park k uctění zakladatelů arménské abecedy. Po snídani vyrážíme směr Aragats. První z klášterů vyhledáme snadno. Na krásném místě u kaňonu stojí další jménem Hovhannavank. S námi jej navštívila i skupina francouzských turistů, které ještě potkáme i na dalších památkách. Jen pár kilometrů dále bychom měli najít další chrám Saghmosavank. I on leží opět u kaňonu. Měl by tu výt i třetí chrám Oshakan, ale ten  se nám nedaří najít. No viděli jsme jich jiř dost, tak jeden vynecháme a nebudeme se zdržovat jeho hledáním. Cestou na Aragats nás čeká ještě zastávka u památníku zakladatelů arménské abecedy. Zde máme společnost arménských školáků, kteří se s velkou radostí fotografují u jednotlivých písmenek. I my touto možností neopovrhneme a pár fotek si uděláme. Pomalu začínáme šplhat do kopce a sledujeme jak se hora pomaličku zahaluje do mraků. I nějaký ten hrom je občas slyšet. Za chvilku již vrcholky nejsou vidět a tak raději počkáme a volíme odbočku k pevnosti Amberd. Zde stále krásně svítí sluničko a můžeme si plně užívat pohodu krásné okolní krajiny. Na loukách spoustu lučního kvítí a nad námi vrcholky hor. Za pevností navštěvujeme ještě malý kostelík a pak již vzhůru k jezeru Keri. Jako zázrakem se mraky rozestoupili a tak můžeme bez obav šplhat nahoru. Teď velmi oceňujeme výhody našeho zapůjčeného automobilu. Cesta není zrovna z nejlepších ,ale Niva ji zvládá bez sebemenších problémů. Během pár minut dosahujeme nejvyššího místa dosažitelného autem a vítá nás jezero Kari a meteorologická stanice. Teplota o něco klesla a tak bunda přijde vhod. Cestou nahoru nás zastavuje žena s malým dítětem a zve nás na čaj. Její muž zde již přes měsíc pracuje na meteorologické stanici. Asi to nebude zrovna lehký život s děckem v těchto výškách, ale místní si již zvykli. Babička boj s vrcholem vzdává a nakonec i já. Cesta nahoru a dolů zabere asi čtyři hodiny a nechci ji tu nechávat samotnou. Zbytek dne strávíme v Jerevanu procházkou po dalších pamětihodnostech. Nemineme nedávno postavenou katedrálu a také největší místní tržiště Vernissage. Opět se nám tu nabízí kontrast bohatství a chudoby. Na jedné straně nádherná katedrála a hned vedle neuvěřitelně chudá čtvrť se slamy. Taková je ale tvář Arménie. Pak ještě do Kavkazu na večeři a další nabitý den je za námi.

 4. den – Dnes konečně spatříme na vlastní oči vyhlášené horské jezero Sevan. Z Jerevanu k němu vede místní dálnice a cesta nám zabere pouhou hodinku. Okolo jezera je postaveno mnoho hotelových komplexů a  Arménci jej využívají k rekreaci a koupání. Přeci jen jim chybí moře, které nemají a tak si jej nahrazují Sevanem. Voda je tu průzračná, ale poměrně chladná a docela těžko přístupná.. Jsou v ní pstruzi, které si je možno objednat v místních restauracích. Rádi bychom je ochutnali, až se budeme vracet z jihu. Teď ale rychle k prvnímu z chrámů, jednomu z nejnavštěvovanějších Sevanavanku. Jsou to vlastně dva kostelíky, které leží na poloostrově nad jezerem. Čeká nás k nim 220 schodů a společnost nám dělají místní obchodníci, kteří právě rozbalili své stánky plné arménských suvenýrů. I já jeden kupuji a dostávám slevu jako jejich první dnešní zákazník. Na schodech se zastavujeme u místního hudebníka, který když slyší, že jsme z Česka, nám zahraje i polku. Na hoře nás po výstupu čeká zasloužený výhled na jezero. Ještě se musím zmínit, že původně kostely ležely na ostrově, ale voda v jezeře stále klesala díky výstavbě několika elektráren. V posledních letech se již snaží škody napravit a voda pozvolně každý rok o trochu stoupá. Další a už ne tolik turistický je klášter Hayravank, I on leží na kopečku blízko jezera a i zněj je pěkný výhled. Když jsme si užili pohledů na vodní hladinu, trošku jsme odbočili a vydali se hledat starodávný hřbitov u vesničky Noratus. I když jsme jej za vesnicí viděli, na první pokus jsme se netrefili a museli se vydat cestou přes vesnici připomínající tankodrom znovu. Co se týká kvality silnic, to je v Arménii kapitola sama pro sebe. Například jedete po slušné cestě a ta se bez varování změní v tu nejhorší polňačku. Ta vydrží třeba 10 kilometrů a z ničeho nic je tu opět pěkná silnice.  Tankodrom jsme zažili i v několika neosvětlených tunelech, zrovna táké nic příjemného. Skoro nejhorčí silnice jsou v malinkých obcích, zde jsme opravdu litovali místní, kteří musí tyto cesty používat každý den. Asi si již zvykli a neprotestují. Ale zpět k našemu výletu. Po druhé se již úspěch dostavuje a my parkujeme  přímo před hřbitovem. Jen jsme vystoupili z auta, vrhly se na nás stařenky a děti a nabízely nám pletené věci - čepice, ponožky, chňapky do kuchyně,  vše v pestrých a pro nás neladně kombinovaných barvách. Odbýt je nebylo snadné, zastavovaly nás, i když jsme se potulovali po pohřebišti a tak jsem jim dal alespoň pár drobných. Od jednoho chlapce jsem za to dostal obrázek i s písmeny jejich arménské abecedy. Pole bylo velmi rozlehlé, stovky a stovky náhrobních kamenů, některé staré přes tisíc let, některé letos postavené. Nejstarší hladké ležaté, potom zdobené a stojaté, moderní hrobky s podobiznami zemřelých, někde byl uložen manžel a nika pro podobiznu manželky byla prázdná, vytesané bylo jen datum narození a jméno. Přes velmi ošklivé město Martuni, které jsme velmi rychle opustili, šplháme do hor. Čeká na nás jeden ze dvou dnešních vrcholů průsmyk Selim. Silnice vytrvale stoupala údolím a v jeho závěru přešla do série serpentin, které nás dovedly až do výšky 2410 m.. Asi kilometr za průsmykem byl vpravo pod silnicí rovný plácek a na jeho kraji blíže k silnici stála přikrčená dlouhá stavba z šedého kamene, Selim karavanseraj. Budova je asi 25m dlouhá, vevnitř rozdělená sloupy nesoucími střechu na tři části. Podél zdi se zachovala koryta na krmení pro zvířata. K vlastní ubytovací budově přiléhá ještě předsíň (tak 5x10m) s krásně zdobeným portálem. Karavanserai byl vystaven v první polovině XIV. století a v sovětské éře opraven do stavu, v jakém jej naleznete dnes. Co se nám ale líbilo nejvíce,  byl pohled do okolí. Tak krásnou krajinu jsme už dlouho neviděli. Společnost nám dělal pastevec se psem, pro kterého jsme byli alespoň malým zpestřením. Stále nás totiž pozoroval. Teď nás čeká sjezd dolů do údolí a druhý vrchol, klášter Noravank. Pomalu se začíná zatahovat obloha a když opět stoupáme ke klášteru, tak již přímo leje. Nezbývá nám než počkat v autě, až se největší  průtrž přežene. Naštěstí to netrvá dlouho, déšť ustává a my můžeme pomalu vyrazit.  Vpravo od brány jsou nově postavené kanceláře a muzeum. Celý areál jednoho z nejnavštěvovanějších míst v Arménii byl opraven k příležitosti oslav sedmnácti století křesťanství v roce 2001. Zbytky deště přečkáme právě v docela zajímavém muzeu a s koncem jeho prohlídky přichází i konec deště. Dokonce objeví i sluneční paprsky. Blíž k nám je úzký a vysoký kostel S.Astvacacin (Sv. Matky Boží). On to tedy není jen kostel, ale hrobka, postavená v polovině XIV. století architektem a sochařem Momikem pro rodinu ochránce a mecenáše kláštera, Burtela Orbeliana. V přízemí je temná hrobka Orbelianů. Vedle vchodu do hrobky, na západní zdi, stoupají strmé a úzké schody do kaple v patře. Ta je na rozdíl od přízemí velmi světlá a vzdušná díky otevřené rotundě, která nahrazuje část střechy. Venku, po stranách západního portálu, jsou umístěny dva krásné kačkary. Severní z nich je prý Momikovým náhrobním kamenem. Vnější zdi kostela jsou bohatě zdobeny reliéfy. V severozápadním cípu areálu stojí kostel Sv.Karapeta z první čtvrtě XIII. století. K němu na západě přiléhá gavit (1261), na severu pak kostel Sv.Řehoře, hrobka rodu Orbelianů. I tyto stavby jsou zdobené zajímavými reliéfy. U jižní zdi se pak krčí zbytky malé baziliky z X. století Kačkary se v Noravanku opírají  o kostely, jsou uvnitř i samostatně stojící východně od kostela. V některých jsou otvory skrz – údajně důkaz toho, že kameny předtím, než přišel jejich přerod v kačkary, sloužily pro astronomická pozorování. Ještě krátká, ale velmi užitečná zastávka ve vesničce Areni, která je proslulá svým vínem. Koštujeme a pověst neklame, je skvělé. Kupujeme dva litry, večer se budou hodit. Tím zakončujeme náš dnešní 300 km dlouhý a velmi různorodý okruh. Zítra se vydáme na začátku stejnou cestou jako dnes a to na jih do Gorisu a posléze do Náhorního Karabachu.

5.den – Je tu ráno a naše cesta vede na jih do Gorisu. Projíždíme vesnicí Areni, míjíme včera navštívený Noravank a tak naší první dnešní zastávkou je až Karahundž (Zorac Karer), která je jedním míst v Arménii doporučována k návštěvě. V podstatě se jedná o  arménské Stonehenge. Na poměrně velkém prostranství se nachází, megalitická astronomická observatoř, prý je starší než Stonehenge a dokonce podle jedné teorie monument na Salisburské pláni postavila stejná kultura jako Karahundž. A že prý byly vztyčeny 5000 let před naším letopočtem – tedy ještě předtím, než se astronomií začali zabývat Babyloňané. Důkazy ovšem stále chybí. A najdou se i tací odvážlivci, kteří si myslí, že se jedná jen o kameny umístěné kolem mohyl z doby bronzové, které tu byly také nalezeny. Okolo města Sisianu nás navigace navedla z ůdolí nahoru na planinu, kde jsme bez větších problémů díky naší Nivě dojeli až přímo ke kamenům.. Na pláni tu v řadách stojí 204 kamenů, různě vysoké, některé se naklánějící, některé provrtané (asi třetina), některé padlé. Byl tu i pěkný shop, kde jsme zakoupili další suvenýry. Docela zajímavé místo, kde člověk může přemýšlet o starých civilizacích.  Tak a už je tu další chrám, tentokrát trochu mimo hlavní trasy Votranavank. Pomalu se nám začínají kláštery míchat, přeci jen jsme jich už viděli docela dost. Ale každý je jiný a každý má svou osobní atmosféru. Určitě budeme v jejich objevování pokračovat. Teď nás čekají poslední kilometry do města Goris, kde máme na dvě noci zajištěné ubytování. Máme rozhodně nejluxusnější ubytování na naší cestě, ale proti předchozím dosti neosobní. Sice velký komfort, ale bez domácí atmosféry. Po ubytování se vydáváme autem prozkoumat blízké okolí. Na severním konci Gorisu zahybáme doprava na Stepanakert, silnice míří k západu a stoupá z údolí říčky Goris nahoru na oblé holé kopce. Navigace nás vede na Chondzoresk a za chvilku parkujeme u vchodu do NP, kde po vstupu míříme k vyhlídkové plošině, odkud je krásný výhled na celé skalní město... Ze svahu vystupovaly vápencové skalní útvary, stěny, homole a věže, a mnohé z nich byly děravé. Starý Khndzoresk. Středověká vesnice vydlabaná do měkkých skal, dnes již opuštěná. Jen některé jeskyně, ty blíž k nové vesnici rozložené na hoře nad severním krajem rokle, se používají pro ustájení dobytka a ovcí. Kromě skalních obydlí bylo vidět i několik staveb vyzděných z kamenů, až na jednu pobořených. Sestupujeme pěšinou k lávce zavěšené na lanech a  přecházíme po ní potok, aniž bychom museli sejít až k němu. Teď máme dvě možnosti. Volíme levou cestu a čeká nás asi 3 kilometrový okruh s krásnými scenériemi. Opravdu ůžasné místo, které by jinde v Evropě bylo plné turistů a vybíralo se zde vstupné. Tady jsme úplně sami a o to víc si užíváme místní atmosféru. Cesta nás kolem posvátného pramene dovedla k zachovalé stavbě – jednoduchému kostelíku s maličkou věžičkou uprostřed travou zarostlé sedlové střechy. Široce rozkročený ornamenty zdobený portál v jižní stěně, dřevěné dveře otevřené. Vevnitř je kostel překvapivě prostorný. Tři klenuté lodě a rozbitá kamenná podlaha. Kostel získal dnešní podobu při přestavbě v roce 1665. Osídlení údolí je ale mnohem staršího data, nejstarší nalezené kosti a předměty jsou z doby kamenné a od té doby bylo místo osídleno zřejmě nepřetržitě až do XX. století. Ještě v roce 1913 tu prý ve skalách žily 3000 rodin. Jeskynních obydlí je tu hodně, prý osmnáct stovek. Cestou jsme potkali jen jednoho místného s oslem, který se nechal ochotně vyfotit a ani nechtěl žádné peníze. Pomalu se vracíme opět přes lávku k autu a pokračujeme zpět do města Goris, kde chceme najít nějakou tu restauraci. Mimo Jerevan tento úkol není vždy úplně jednoduchý. Ptáme se místních a nakonec objevujeme docela slušnou restauraci. Obsluha není příliš rychlá, ale svého dlouho očekávaného jídla se nakonec dočkáme.   Z restaurace odcházíme až za tmy a hodně nás překvapí, že na ulicích nesvítí lampy. Celé město je ponořené do tmy, jen občas rozsvícené okno nás pomůže se trošku zorientovat. Naštěstí auto nemáme až tak daleko, i když na poprvé jsme se vydali na špatnou stranu. Projíždíme potemnělým městem a babičce tato situace prý připomíná válku, kdy také byly ulice bez světla, aby nepřátelské letky neviděli, kde leží velké města a nemohli se dobře orientovat. Obsluha u hotelu nám otevírá bránu a my parkujeme přímo u dveří k výtahu. Zítra se vydáme ke klášteru Tatev a až k iránským hranicím do městška Meghri.

  Dnes jsme oproti původním plánům změnili program a pojedeme se podívat na jih až k íránským hranicím do města Meghri, Nejdříve na nás ale čeká klášter Tatev. V roce 2010 byla otevřena lanová dráha Wings of Tatev, která vás přenese přes soutěsku přímo ke klášteru. Má dvě kabinky, jede každou čtvrthodinu a je 5.7km dlouhá. Jedna jízda je za 3000, zpáteční za 4000.dramů. když pojedete lanovkou, nesestoupíte na dno soutěsky a neuvidíte Ďáblův most. Tak jsme se rozhodli, že nejdříve pojedeme lanovkou a poté se vrátíme na Tatev ještě autem. Lanovka nám jede za čtvrt hodiny v deset hodin a tak máme chvíli času času prozkoumat  okolí stanice lanovky. Jsme tu úplně sami, jen chvilku před odjezdem přichází ještě italský turista. Dávám se s ním do hovoru a on mi sděluje své zkušenosti s Náhorním Karabachem. Prý zde neměl žádné problémy a docela se mu tam líbilo, tak uvidíme co nás zítra potká. Snažíme se udělat z lanovky pár fotek, ale moc mi to nejde, lanovka se dost kývá. Po 15 minutách přijíždíme do stanice. Procházíme kolem místních prodejců a vstupujeme branou do areálu kláštera. Hradby jsou zachovalé, řekl bych, že hlavně díky tomu, že byly postaveny v XVIII. století. To, co chrání, je ale mnohem starší. Když jsme prošli branou, otevřelo se před námi nádvoří a naši pozornost přitáhl hlavní kostel. Jmenuje se Poghos - Petros (tedy katedrála apoštolů Petra a Pavla) a byl dokončen v roce 906. Před vlastním kostelem je místo obvyklého gavitu zvonice – teď tedy spíš otevřená předsíň, částečná rekonstrukce vyšší zvonice z XIX. století, která se zřítila v roce 1931. Vedle kostela vypadají její mohutné sloupy a celková hmota těžkopádně. K jižní zdi přiléhá kostel Řehoře Osvětitele. Uvnitř katedrály toho z původní omítky a fresek mnoho nezbylo. Pohled určitě přitáhne věž, zvyšující a prosvětlující prostor chrámu. Je výrazně rozměrnější než u jiných arménských kostelů – ostatně stejně jako celý kostel. Když jsme vyšli z katedrály, byl čas rozhlédnout se po zbytku kláštera. Nad vchodem, branou ve východní zdi, je malý kostel S.Astvacacin (Panny Marie) z XI. století. K obranné zdi pak přiléhá řada budov, které sloužily universitě (škola byla založena spolu se stavbou katedrály a ve XIV. století se stala významnou universitou). Další pak stojí na skalách v jižní části areálu. V některých místnostech jsou velká okna, ze kterých je výhled do hlubiny kaňonu. Kamenná budova vně kláštera je rekonstruovaný lis na olej. Uvnitř je k vidění kámen pro lisování oleje a ohniště, na kterých se olej dále upravoval. Olej zde vyrobený se používal k liturgickým účelům. A to už jsme tedy zase venku. Kolem kláštera pokračuje silnice dál do hor. Když se po ní vydáte, dojdete po pár stech metrů na protější stranu bočního údolí a máte před sebou Tatev na pozadí kaňonu Vorotanu – pokud jste tohle neviděli, nebyli jste tady. Po návratu k autu se loučíme s naším italským kamarádem a sami začínáme klesat silničkou k řece.  Na dně, půl kilometru pod úrovní stanice lanovky, je plácek k zastavení.  Tak kdepak máme ten Ďáblův most? No, stojíme na něm. Kdysi dávno se při zemětřesení utrhl kus skály a na dně se zaklínil tak, že pod ním zůstal volný průtok. Takto vzniklý tunel, kterým řeka protéká, je 50m dlouhý. Nahoře si této zvláštnosti ani nevšimnete, silnice po 30m začne zase stoupat do protilehlého svahu. Z okolních skal tu prýští termální prameny a je tu i uměle vybudovaný bazének, ve kterém se můžete vykoupat. Místo ale ke koupání nevybízelo. Schody k prameni byly kluzké, ale dostali jsme se až k bazénku a udělali pár fotografií. Silnice od Ďáblova mostu vzhůru byla prašná a kroucená, ale těch 500m jsme zase museli vystoupat, ještě že máme naší Ladu, bez té by to nebylo zrovna jednoduché. Okolo kláštera pokračujeme dále a jen zastavujeme u výhledu na klášter a znovu se jej užíváme. Opravdu stojí za vidění. Teď nás čeká perných 20 kilometrů po ne zcela dobré cestě. Ale pořád lepší než se vracet a zajet si více než třicet kilometrů. Cesta nám ale ubíhá velmi pomalu. Přeci jen přes velké díry nelze jet rychle a průměr se nám pohybuje kolem 30 kilometrů za hodinu. Konečně dojíždíme do města Kapan, které leží pod horami a jedná se o průmyslové město, které má své lepší časy za sebou. Naše zastávka tak zde není dlouhá a už zase pokračujeme k jihu. Opět stoupáme do hor a čekají na nás pěkné výhledy, i když jsme již viděli v předchozích dnech hezčí. Po vystoupání do nejvyššího místa na nás čeká velký sešup. Ještě předtím se stavujeme u dalšího kláštera se jménem Vahanavank. Je to jen malá zajížďka a  protože leží v hezké přírodě, stojí za vidění. Město Meghri se nachází v nadmořské výšce pouhých 600 metrů u řeky Araks. a je nejteplejším místem Arménie. Podnebí je tu již hodně blízké íránskému. Pěstují se zde kromě jiného granátová jablka. Parkujeme v centru a jdem městečko obhlédnout. Většina domů zde je hodně zchátralá a je vidět, že tato část Arménie patří k nejchudším. Přesto se ale i zde najdou hezká místa. Zvláště okolní hory jsou ůplně jiné než v celé Arménii. Opravdu je vidět, že jsme tak blízko Íránu.  Meghri je jako oáza. Sedí hluboko v kamenitém zavlažovaném údolí s bujnou vegetací, chráněno okolními zubatými skalnatými vrcholy.,Prozkoumáváme několik  úzkých uliček z mizícího starého města a prohlédneme si i zdejší svatostánky. Už máme hlad, ale najít zde něco k jídlu je těžký úkol. Nakonec zakotvíme v příjemném baru, kde jsme opět úplně sami .Chvilku se dohadujeme ohledně výběru jídla a nakonec si rusky objednáváme kuřecí šašliky. Protože se již blíží večer a před námi je ještě dlouhá cesta, pokračujeme k našemu autu. Teď jedeme pět kilometrů podél íránské hranice, kterou zde tvoří  řeka Araks a je přísně střežená ruskými vojáky. Jako bychom se vrátili do doby před třiceti lety, nic moc příjemného. Všude ostnatý drát pod elektrickým napětím, strážní věže a zákaz fotografování. Raději tedy nezastavujeme a fotografii si pořizujeme z pomalu jedoucího auta, neradi bychom se dostali do problémů. Původně jsme se chtěli ještě zastavit v přírodní rezervaci Shikahogh, jež je patrně nejméně člověkem dotčeným územím na celém Kavkazu. Je zde jediný platanový háj  v Arménii. Bohužel nemáme dost času, hodně jsme se zdrželi hledáním restaurace a čekáním na pozdní oběd. Do našeho hotelu dojíždíme až za tmy a přes tmavá skla naší Nivy nám cesta ubíhá ještě pomaleji. Před desátou večerní jsme konečně zde a po chvilce na internetu rychle spát. Zítra konečně přijde na řadu očekávaný Náhorní Karabach.

   Po vydatné snídani opouštíme město Goris a vydáváme se vstříc Náhornímu Karabachu. Nejdříve se ale ještě zastavujeme v centru Gorisu udělat pár fotografií. První den v Gorisu jsme je nějak nestihli, Povinnost splněna a můžeme pokračovat. Jen necelá hodina po překvapivě slušné cestě q jsme na hranicích. Vše probíhá hladce, celník nás zapisuje do knihy a poté nám předá papírek s adresou ministerstva zahraničních věcí, kde si máme vyzvednou vízum. Na internetu jsem četl, že bychom to měli zvládnout do dvou hodin, Při cestě do hlavního města Štěpanakert je ale naší první zastávkou bývalé město Suši. K našemu překvapení docela zajímavé město s nově rekonstruovaným klášterem, hradbami a několika muzei, Nejdříve se projdeme centrem města, kde máme možnost opět vidět mnoho kontrastů bohatství a chudoby. Pak objevíme ukazatel na historické muzeum a tak neodoláme, Po několika stovkách metrů jsme zde. V muzeu jsme jediní návštěvníci a tak dostáváme skoro hodinový soukromý výklad v angličtině. Postupně procházíme mezi jednotlivými exponáty zajímavého muzea a mezitím nám je podrobně popsán válečný konflikt s Ázerbájdžánem. Ke konci už jen s potížemi zvládám vnímat všechny návaznosti. Ale zase jsme o něco chytřejší a poučenější. Ještě se zapsat do návštěvnické knihy, vyfotit se v muzeu a můžeme pokračovat. Náš průvodce nám doporučil zastávku u blízkého kaňonu. Od muzea je to k němu jen pár kilometrů a najít jej nebyl velký problém. Okolí je krásné, ale dostat se dolů až k vodopádu by nám zabralo spoustu času a my jsme stále bez víza. Je sice všední den a tak získat jej snad nebude žádný problém. Přesto nechceme riskovat a po půlhodině strávené v přírodě se vracíme do auta a sjíždíme dolů do hlavního města Štěpanakert. Vítá nás překvapivě moderní a čisté město, skoro si připadáme jako někde v Evropě. Projíždíme centrem a míříme na ministerstvo pro vízum. Bohužel je polední přestávka a do znovu otevření zbývá patnáct minut. Trávíme je na blízké lavičce a pak se konečně dočkáme. Je otevřeno a my za 3000 Dramů dostáváme kartičku s vízem. Dříve jej dávali přímo do pasu, ale protože někteří cestovatelé, kteří později chtěli navštívit Ázerbájdžán, tak se dostali do velkých problémů. Vstup do země jim byl odepřen, Řešení s kartičkou je proto dobrým a snadným řešením. S vízem v kapse se již v klidu můžeme oddat prozkoumání města. Význačných památek není mnoho a  nás nejvíce zajímá muzeum válečného konfliktu. Nic pro slabé nátury. Průvodkyní z nejpovolanějších je žena, jejíž syn je dodnes nezvěstný. Všechen svůj čas dává muzeu a pátrání po synovi. Měsíc prý strávila ve Francii, kde hledal pomoc na zdejším velvyslanectví. Ani s pomocí francouzů však neuspěla, Áterbajdžánci žádné informace neposkytli a tak stále žije v nejistotě. O válce napsala několik knih a dokonce i několik, které jsou složeny ze zápisků návštěvníků a jejich fotek. I my jsme neunikly a časem se staneme součástí knihy. Ještě dlouho posloucháme o válečných zkušenostech, zajímavé, ale nic příjemného. Trošku psychicky otřeseni jedeme ke známému sousoší : My jsme naše hory, který.  místní nazývají Mamik  yel Babik. Opět jsme tu sami a tak se na nás zaměřuje místní řezbář, který vyrábí malé dřevěné repliky sousoší, Je zde levnější i hezčí než jsme viděli v oficiálních shopech. Projíždíme centrem města a pokračujeme k zakázanému městu Agdam. Je oficiálně nepřístupné, ale paradoxně jej nevynechá žádný turista. Jen jej nesmí uvést v seznamu navštěvovaných místech při podání žádosti o vystavení víza. Postupně se kvalita silnice zhoršuje a když se okolo nás objevují ruiny domů, úroveň silnice se opět blíží tankodromu. Agdam dnes leží v nepřístupné „bezpečnostní zóně“, ale v podstatě vstupu na toto území nic nebrání. Alespoň my jsme žádnou kontrolu nezaznamenali. Někdejší město skýtá strašlivý pohled. Na území mnoha čtverečních kilometrů se rozkládají jen a jen trosky, dojem je neobyčejně skličující. Nejsou to jen důsledky vojenských akcí, mnohé domy byly rozebrány na materiál, z něhož byl obnovován Stěpanakert. Když jsme projížděli troskami někdejšího Agdamu a zděšeně se rozhlíželi kolem sebe, zapípal mi mobil. Zpráva, která mi přišla, jakoby chtěla sarkasticky ironicky podtrhnout hrůzu, kterou jsme viděli kolem sebe: „Vítejte v Ázerbájdžánu.“ Jedinou zachovalou budovou je mešita, která je hlavní dominantou rozbořeného města. I když nás k ní navigace přímo nenavedla, nebyl až takový problém se k ní dostat Po malém  bloudění parkujeme přímo před mešitou. Žádní turisté tu nejsou a tak osamoceni šplháme po točitém schodišti pomalu nahoru. Zde je pohled na trosky města ještě neuvěřitelnější. Opravdu jsme nečekali tak velké množství ruin, je hrozné vidět co dokáže nenávist a ta je mezi Arménci a Ázerbajdžánci nepřekonatelná. Jinak jsme ale mnoho pozůstatků války neviděli. Na ostatním území Náhorního Karabachu již jich je jen pár. Na cestě do vesničky Vank, kde nás čeká nocleh se zastavujeme ještě u archeologického naleziště Tigranakert a pevnosti, která byla postavena později (17.století) a slouží jako muzeum. Vykopávky zde byly zahájeny v roce 2005 a muzeum bylo otevřeno až v roce 2010. Karabaši si tohoto  místa dost považují, protože ukazuje, že civilizace tu byla již v prvním století. Při odjezdu nás zastavují Arménci, které jsme potkali v muzeu a nabízejí nám, že nás dovedou ke kostelíku vysoko nad námi. Proč ne, jedeme tedy za nimi a šplháme úzkou cestou nahoru. Je zde pěkný rozhled do rovinatého okolí. Kupodivu naši průvodci mají Škodu Octavia, jen nevědí, že byla vyrobena v České republice. Prý si mysleli, že byla vyrobena ve  Finsku Pomalu se blíží večer a tak už nikde nezastavujeme a jedeme přímo na ubytování. Náš hotel Elektika leží přímo pod klášterem Gandzasar, nejvýznačnější památce Karabachu. Tomuto hotelu se přezdívá Titanik pro svůj vzhled připomínající loď. Příliš se ale do okolní krajiny nehodí, u nás by její výstavba určitě neprošla. Bohužel máme trochu problém se na recepci domluvit, ani rusky ne nám to mnoho nedaří. Recepční o naši objednávce přes arménskou agenturu neví, ale protože je hotel poloprázdný, není problém nás ubytovat. Příslušenství je na chodbě a tak máme štěstí, že je hostů tak málo. Jeden nás hne zve na skleničku a chce se družit. Nebráním se a jdu si sehnat skleničku. Máme docela hlad a tak jdeme navštívit zdejší restauraci. Samozřejmě tu  žádní hosé nejsou a obsluha je naší návštěvou překvapena. Po chvíli se domlouváme na jídle, ale co dostaneme za jídlo bude překvapení. Po chvíli čekání se dočkáme a jídlo není špatné. Druh masa ale zůstává pro nás záhadou, raději však po jeho původu nepátráme a odcházíme spát.

8. den - Napříč Náhorním Karabachem

  Probouzíme se do karabašského rána na Titaniku. Další sluneční den a od hotelu již vidíme náš další cíl, klášter Gandzasar. Je vzdálen jen necelé tři kilometry od našeho hotelu. Klášter Gandzasar vznikl v období mezi desátým a třináctým stoletím. "Gandzasar" znamená v překladu „hora pokladů“, nebo také „vrcholový poklad“. V klášteře jsou umístěny relikvie, o nichž se věří, že patřily svatému Janu Křtiteli a jeho otci svatému Zachariáši. Gandzasar byl asi od roku 1400 do roku 1816 sídlem katolíků z Aghvanku a spadal pod jurisdikci arménské apoštolské církve. Nyní je sídlem arcibiskupa Artsakha. Klášter Gandzasar byl poprvé zmíněn v desátém století. Stavba katedrály svatého Jana Křtitele byla započata v roce 1216, pod záštitou arménského knížete Hasan-Jalal Dawla z Khachenu a byla dokončena v roce 1238. Katedrála byla vysvěcena dne  22. července 1240. Celý klášterní komplex je chráněn vysokými zdmi. Nachází se v něm zmíněná katedrála svatého Jana Křtitele, jejíž kopule má nádherné reliéfy, zachycující ukřižování, Adama a Evu, a dva ministry držící model kostela nad jejich hlavami jako oběť Bohu. Mnoho historiků považuje klášter za jedno z mistrovských děl arménské architektury.

Nás však více zaujal dnes opuštěný klášter Dadivank ležící daleko v horách. Vede k němu dlouhá cesta po nepříliš dobré cestě. Vše je však vynahrazeno jedním z nekrásnějších klášterů jaké jsme na naší cestě viděli. Dadivank klášter (také Khutavank) je největší klášterní komplex v Karabachu a je jedním z opravdových děl arménské středověké architektury. Nachází se v severozápadní šásti Náhorního Karabachu.  Podle legendy byl klášter založen na konci 1. Století našeho letopočtu a je pojmenovaný po jednom ježíšových učedníků sv. Dadim,  kteří byli umučeni za kázání křesťanství ve východní části území Arménie.  Dadivank byl nejprve zmíněn ve středověkých kronikách v 9. století. Klášterní komplex Dadivank se skládá z katedrály, kostelu Panny Marie, kaple, a několika pomocných budov. V 5. století se chrám stal sídlem biskupa Aghvana, zatímco později se stal jedním z nejvýznamnějších vzdělávacích center regionu. Centrální budova katedrály byla postavena v roce 1214 královnou Arzou. Vnitřní zdi jsou bohatě zdobeny freskami .Podle starých záznamů byly ostatky sv, Dadi pohřbeni ve dvoře jednoho z chrámů klášterního komplexu.  Při nedávných archeologických vykopávkách byly nalezeny a požehnal jim Jeho Milost arcibiskup  Barkev Martirossian, půrimát diecéze Artsakh.  Toto vše jsme se dozvěděli v ruštině od našeho mladého průvodce. Ještě nám také ukázal stěnu přání na kterou jsme si měli připevnit malý kámen ke splnění přání. Po delší snaze jsem byl úspěšný a kamínek po delším tření přilnul ke stěně. Úspěšných pokusů tu je spoustu. Po vskutku krásně strávené hodině nás čeká složitý přejezd horským průsmykem přes bývalý zlatý důl zpět do Arménie. My jsme si jej ještě prodloužili zajížďka k termálním pramenům. To jsme však netušili, že nás čeká 12 kilometrů tam i zpět po špatné cestě. Jezírko za návštěvu určitě nestálo, alespoň ne pro nás. Je málé a teplota vody tak vysoká, že nám dělalo problém se do něj jen ponořit. Ještě, že hned vedle tekla studená říčka, kde jsem se rychle ochladil. Místních tu bylo dost, ale nás toto místo nijak neoslovilo. Rychle dál. Naštěstí cesta přes hory byla lepší než jsme četli na internetu. Konečně jsme na hranicích a už k nám spěchá celník. Netváří se zrovna moc mile. Otevírá dveře a my máme pomalu strach aby nás nechtěl vytáhnout ven, tak hrozivě se tváří. Jakmile ale otevře dveře a uvidí cizince, začne se usmívat a jen nám pokyne, že můžeme pokračovat a ani nechce vidět dokumenty a vízum. Nejme pro něj zřejmě zajímaví. Strach nám ale nahnal. Teď už se v klidu můžeme vydat okolo jezera Sevan. Bohužel jsem si pozdě uvědomil, že nás navigace navádí na druhou stranu jezera, kde asi nebude dobrá cesta. Po dvaceti kilometrech se nám informace z internetu potvrzuje, tankodrom opět začíná. Cesta je ještě horší než průsmykem, naštěstí tento úsek není až tak dlouhý. Přišli jsme však o možnost navštívit restaurace na druhé straně a ochutnat místní pstruhy. Kousek před Dillijánem projíždíme asi 2 kilometrovým tunelem a pak se před námi objeví zalesněná část Arménie jakou jsme viděli jen v Karabachu. Okolo silnice tu prodávají vařenou kukuřici a protože máme docela hlad, neodoláme. Je moc dobrá. Do hotelu nám zbývá jen pár metrů, dokonce jsme i zahlédli ceduli s jeho jménem. Raději se jdu zeptat na cestu do malého bistra s myčkou aut a servisem. Starý pán nám hned nabízí své služby. Vidí naše špinavé auto a hladové cestovatele a tak větří šanci. Radí nám, ať se ubytujeme a příjdeme na šašlik. Trochu váháme, ale proč si neudělat večerní procházkut. Bistro zase není tak daleko a poznáme okolí. Hotel patří k těm lepším a majitel je rovněž velmi vstřícný. Za malý příplatek si měníme pokoj za lepší a odcházíme na večeři. Zvolili jsme opravdu dobře. Za slušnou cenu dostáváme skvělou večeři a k pití i láhev domácího vína. Co víc si přát. Na závěr dne si konečně mohu i podívat na fotbal, kterých jsem v Arménii zatím moc neviděl. I přes docela dlouhý přejezd jsme prožili moc pěkný den. 

 

 

9.den – kláštery Haghartsin, Goshavank, jezero Parz, klášter Kobayer a přejezd do Aleverdi

 

Po výborné snídani opouštíme hotel a míříme ke klášteru Hagharcin (Haghartsin). Z Dilidžanu na severovýchod – musí se vlastně objet hora Haghartsin zvedající se na sever od města, protože klášter je za ní. Navigace nás tentokrát vede dobře a po 6 km dojíždíme až ke klášteru, kde cesta končí. Svahy chundelaté hustým porostem listnáčů a z toho vykukují světle šedé střechy a věž kostela zakončená mnohobokým jehlanem kamenné střechy. Poloha kláštera Haghartsin není dramatická, je malebná. Někdy v VI. stoletím tu na troskách pohanského chrámu postavili kostel a na jeho místě pak XI. století začal vyrůstat klášter. Neměl však štěstí – ještě v témže století jej pobořili seldžučtí Turci. Klášter byl opraven, aby přežil vpád Mongolů a Kublajchána a dokonce zde v polovině XIII. století přibyl refektář. Nepřežil však vpád Tatarů – Timur, Meč islámu, klášter vypálil a mnichy vyvraždil. Klášter zůstal pobořený až do roku 1970, kdy začala jeho kompletní rekonstrukce. Dnes opodál vyrůstají budovy nového semináře pro představené arménské církve. Věž, kterou jsme uviděli jako první, patřila kostelu Matky Boží Čtyři oblouky a nad nimi obvyklý tubus věže zakončený klenbou. V apsidě, která se dala zakrýt těžkým, zlatě lemovaným závěsem, stál jednoduchý oltář s obrazem. Jižně od největšího kostela stojí další, menší, zasvěcený Sv.Řehořovi. Vchází se do něj přes prostorný gavit se čtyřmi sloupy nesoucími osmibokou střechu. Ta není nahoře uzavřená a otvorem je vnitřek stavby osvětlen. Ze severu přiléhá ke kostelu maličká (zavřená) kaple a dál k východu je ještě jeden menší kostel, Sv.Stepanos, stíněný prastarým vykotlaným stromem. Nejpozoruhodnější stavbou kláštera je rozsáhlá jídelna, tvořená dvojicí propojených místností, z nichž každá je zaklenutá dvěma dvojicemi oblouků nesoucích strop. Světlo dovnitř vniká velkými otvory v klenbě (dnes zakrytými prosklenými vrchlíky). Díky dostatku světla pozoruhodná místnost působí příjemným dojmem. Po dokončení prohlídky přejíždíme k jezeru Parz. Odtud by měla začít značená turistická stezka, asi jediná, v Arménii . Alespoň jsme na další nenarazili. Stezka by měla vést k dalšímu klášteru Goshavank, I když je docela brzo, jezero je již obklopeno Arménci, kteří zde velmi rádi tráví celý den. V jezeře se sice nesmí koupat, ale mají zde lodičky na půjčení a hlavně zde mohou piknikovat. Nám chvíli trvá, než najdeme začátek stezky, ani číšník nám neuměl poradit, zjevně nevěděl, že nějaká stezka existuje. Ze začátku je značení bez problémů (vždy dva červené fleky plus šipka), ale časem asi bude hůř. Přeci jen nejsme v Česku. Krajina je ale úžasná, spoustu polních květin, příjemný stín pod korunami stromů, co více si přát. Občas máme problém najít značení, dokonce se musíme vracet, ale stále pokračujeme. Až na louce kde jsou čtyři možnosti a značka žádná to vzdáváme. I přes veškerou snahu žádnou značku nevidíme. Nezbývá nám nic jiného, než se vrátit zpět. Přesto jsme si procházku užili. Vracíme se k autu a ke klášteru nás čeká asi 20 kilometrů. Goshavank leží . přímo ve vesnici, takže je tu i několik obchůdků se suvenýry a malý hotel. Goshavank byl postaven na konci XII. století na místě mnohem staršího kláštera zničeného zemětřesením. Jeho prvním představeným byl Mchitar Goš, učenec, který sepsal arménský zákoník a řadu dalších děl. Klášter se brzy stal centrem vzdělanosti a ušel osudu nedalekého souseda ..Hlavní kostel je opět zasvěcen Sv. Matce Boží. K jeho západnímu portálu je přistavěn rozlehlý gavit. Severně od gavitu pak najdete budovu knihovny, v jejímž patře je zvonice. Tedy, ono se říká knihovna, ale stavebně je to takový menší kostel. Z přilehlé školy zůstalo jen pár zdí. Průchod mezi gavitem a knihovnou je krytý. V těsném sousedství jižní zdi gavitu najdete kapli Sv. Řehoře Osvětitele a aby to nebylo málo, další kostel Sv.Řehoře je o pár metrů dál jižně od hlavního kostela. Přidejte si k tomu všemu pár kačkarů – zejména překrásný kousek, stojící vedle kaple Sv.Řehoře - a máte další místo, které stojí za vidění. Jen nás dost zarazila střecha kostelů, která byla restaurována velmi nešťastně. Nepoužili totiž repliku původní krytiny, ale dnešní moderní materiál. Kostelům to dle našeho názoru dost uškodilo. Naši památkáři by určitě zaplakali. Na oběd se vracíme zpět do Dilijánu do bistra. Majitel nás nadšeně vítá a opět si rusky pohovoříme. Domlouváme si i umytí auta za našich sto Kč. Už jsme dávno po obědě a na auto stále čekáme. Nebylo totiž první na řadě a jeho umytí trvalo skoro hodinu. No za stovku, neberte to. I disky nám vyleštili. S naleštěným autem opouštíme město a míříme na sever ke gruzínským hranicím. Další zastávkou je klášter Kobayr. Leží vysoko ve svahu a tak se k němu budeme muset pěšky dostat.Odbočujeme z hlavní cesty do svahu a po pár metrech zastavujeme auto u vlakové zastávky, . Přímo nad námi je klášter Kobayr. Cesta za tratí stoupá prudkým svahem, místy po schodech, k domkům malé chudé vesnice, kličkuje mezi nimi tak, že si nejme jisti, zda nevcházíme k někomu na dvorek, zarostlými zahrádkami, na kterých se pasou prasata, kolem pramene vyvěrajícího ze skály a pořád nahoru a nahoru mezi stromy, až jsme konečně nahoře mezi pobořenými zdmi a rozházenými kameny, které kdysi byly klášterem Kobayr. Ticho přispívalo k ponuře vznešené atmosféře tohoto místa. Míříme ke vchodu do největšího kostela. Minuli jsme zavřenou kapli a vstupujeme do chrámové lodi U cesty byl stavební výtah, zřejmě se tu opravuje, ale s ohledem na stav kláštera je to práce pro zoufalce. Východní apsida kostela byla zevnitř obestavěná dřevěným lešením, přesto jsme ale fresky docela dobře viděli. Prý byly restaurovány v roce 1971, teď už ale jsou zralé na další obnovu. Cesta dolů je už rychlejší, přeci jen už víme kudy jít. Určitě můžeme tento klášter doporučit k návštěvě. Námaha se vyplatí a budete odměněni zajímavými ruinami kláštera. A teď rychle do cíle dnešního dne, hotelu blízko kláštera Hapghat. Navigace nás vede bez problémů a tak kolem šesté jsme u pěkného hotelu s bazénem. Cestou zahlédneme i chrám, který ale necháme až na zítřek.Na parkovišti potkáváme české motorkáře, kteří právě přijeli do Arménie z Gruzie a arménské dobrodružství je teprve čeká. Vyměňujeme si své zkušenosti teprve poté jdeme vyhledat majitelku hotelu. Komunikace s ní nám moc nejde, ale nakonec se na všem dohodneme. Objednáváme si i večeři z jídel místní kuchyně a rozhodně jsme neprohloupili. Zase jsme ochutnali něco nového a to vždy stojí za to. Zítra nás čeká několik památek severní Arménie jen pár kilometrů od gruzínských hranic.

10.den Haghpat, Sanahin, Odzun, Ardvi, pevnost Lori Berd, Dendrologický park, Akhtala

 Po snídaní z vlastních zdrojů opouštíme náš hotel, když dáme ještě krátkou řeč s českými motorkáři. Nakonec si popřejeme šťastnou cestu a vyrážíme. Na začátek na nás čekají pouhé 3 kilometry ke klášteru Haghpat, jenž patří spolu se Sanahinem k památkám zapsaným na seznamu UNESCO. . Klášter určitě patří k těm nejhezčím, které jsme měli možnost v Arménii spatřit.I když je poměrně brzo, na Arménii je tu nezvyklý počet turistů. Je opět vidět, že památky UNESCO táhnou. Tento klášter byl rekonstruován a každý den zde probíhají mše. Stojí ve svahu, opět prý na místě starší pohanské svatyně. Založen byl v polovině X. století a jeho výstavba a růst pokračovaly do poloviny XIII. století. Pak byl jeho osud podobný osudu souseda a soupeře, Sanahinu. Když si Osmané a Peršané v polovině XVI. století rozdělili Arménii, region padl pod perskou nadvládu. Řemeslníci a umělci byli odvedeni  a klášter upadal. Nakoukli jsem do refektáře, podobného tomu, který jsme viděli v Haghartsinu  Druhý klášter je vzdálen jen pár kilometrů, ale autem se musí sjet dolů  do města Alaverdi a znovu vystoupat po pravém břehu kaňonu. Alaverdi je průmyslové město, které za sovětské éry žilo z produkce mědi. Teď běží závod jen na zlomek kapacity a většina zaměstnanců byla propuštěna. Přesto z vysokých komínů stále vychází hodně spalin do okolí. Ke klášteru vede i stará lanovka, která slouží hlavně pro obyvatele sídliště k dopravě do zaměstnání. Na  kopci totiž leží docela velké panelové sídliště, které spolu s městem kazí jinak krásné okolí. Bohužel se dozvídáme, že lanovka právě prochází revizí a je uzavřená. Další projížďka nám tedy odpadá. Šplháme autem nahoru, projíždíme sídlištěm a díky navigaci se dostáváme přímo až na parkoviště kousek od kláštera. Jsme docela rádi, že jsme nejeli lanovkou, museli bychom jít pěšky po rušné a ne zrovna zajímavé cestě skoro tři kilometry. Hned u parkoviště je několik stánkařů a hlavním lákadlem jsou ručně malované ozdobné šály. Ani já neodolám a jednu po kratším smlouvání kupuji. Kdysi tu prý stával pohanský chrám a legendy praví, že klášter tu byl na jeho základech založen už v V. století. Doložené záznamy o klášteru jsou z poslední čtvrtiny století X. a výstavba pokračovala až do vpádu Mongolů v roce 1235. Tehdy padla blízká pevnost Akner. A po Mongolech přišel Timur a po něm další nájezdníci a Osmané a Peršané. Klášter cizí nadvládu přežil a po obsazení regionu Ruskou armádou v roce 1804 se opět stal centrem vzdělanosti jako v době svého vzniku.Míjíme  čtverhrannou třípatrovou zvonici, do jejíž fasády je vložen zdobený kříž z načervenalého kamene a kolem jedinečného kačkaru jsme prošli do rozlehlého předsálí kostela S.Astvacacin (Sv.Matky Boží), trojlodní klenuté prostory. Podlaha je tvořena velkými plochými kameny, které připomínají náhrobky, Do sousedního gavitu kostela S.Amnaprkič (Sv.Spasitele) se dalo vejít jen odtud: čtyři masivní sloupy nesoucí oblouky a nad nimi kruhová věž, kterou dovnitř proudilo světlo. A za ním největší kostel kláštera, vysoký, strohý, prázdnou apsidou a jednoduchým kamenným oltářem.
Abychom si trošku odpočinuli od klášterů, nepohrdneme možností navštívit muzeum bratří Mikoyanů. Od chrámu je k němu jen pár metrů a nedá se přehlédnout. Na prostranství před muzeem stojí na podstavci jeden exponát stíhačky MIG. Jeden z bratrů byl jedním z kostruktérů známého letadla.  Druhý bratr byl zase známým politikem, spolupracujícím i se Stalinem a Chruščovem. Protože je pondělí, tak by mělo být muzeum zavřeni, ale kupodivu na nás mává starší dáma, že můžeme vstoupit. Jak se později dozvídáme, naší průvodkyní je vnučka jednoho z nich. Opět v ruštině dostáváme podrobný soukromý výklad k jednotlivým exponátům a fotografiím. Po tomto zajímavém zpestření na nás již čeká další kostel Odzun, tentokrát  zřejmě ze šestého století.  Leží přímo ve vesnici a je ze dvou stran obklopen arkádami. Probíhají zde rekonstrukční práce, ale přesto je basilika volně přístupná. Pokud nemáte dostatek času, myslím, že tuto památku můžete v klidu vynechat. Více  nás zaujal malý kostelík za vesničkou Ardvi s léčivým pramenem. Všude kolem je kouzelná krajina, koně, krávy a to vše tvoří nezapomenutelnou atmosféru. Doplňujeme zde zásoby vody a na pár minut si sedáme na lavičku a kocháme se krásnou přírodou.  Dalším naším cílem bude bývalá pevnost Lori Berd vzdálená něco přes 20 kilometrů. To však ještě netušíme jaká cesta na nás čeká. První kilometry jsou v pohodě a nic nenapovídá, že na nás čeká další adrenalinový zážitek. Postupně se cesta zužuje a její kvalita je čím dál horší. Vše vyvrcholí více než pětikilometrovým sjezdem dolů do kaňonu. Už jsme skoro dole, když najednou vidíme překážku, kterou budeme muset překonat. Bohužel zde před časem došlo asi za dešťů k většímu sesunu půdy a zatím jej nikdo neodstranil. Protože je však cesta velmi úzká, otočení nepřichází v úvahu a couvat pět kilometrů nahoru mi také nepřijde proveditelné. Jedinou možností je zával přejet a tak se strachem se rozjíždím proti překážce a za burácejícího motoru ji s velkými obtížemi překonáváme. Od velkého kamene na který jsme se skoro sesunuli nás dělilo jen pár centimetrů. Naštěstí vše dobře dopadlo a my pokračujeme k bývalé pevnosti Lori Berd blízko města Stěpanavanu a poté do dendrologického parku.  I zde je pár stánkařů nabízejících místní ovocné šťávy. V parku strávíme příjemnou hodinku i když kvalit Průhonic zdejší park rozhodně nedosahuje. Ale jako určitá změna není zase až tak nezajímavý. Stejně je možno hodnotit pevnost. Poslední naší zastávkou bude klášter Akhtala,který je známý svými freskami.Tento klášter je jeden z mála, kde fresky jsou k vidění. Dle průvodce by mělo být otevřeno až do půl sedmé, ale bohužel jsou již dveře po našem příjezdu zavřené. Nezbývá nám nic jiného, než si prohlédnout pouze okolí kláštera. Kousek od kláštera je malý obchůdek kde si koupíme něco k snídani, abychom již nemuseli zpět do Alaverdi. Majitelka ja velmi potěšena naší návštěvou a hned nám nabízí k ochutnání plody podobné naším ostružinám. Stále slyšíme : Kušájte, kušájte. Více než deset minut nám trvá než se rozloučíme a opouštíme toto místo a vydáváme se zpět k našenu hotelu. Ještě se stavíme na dobrou večeři a čeká nás poslední noc v Arménii.

Po snídani se loučíme s majitelkou, která nás ještě žádá o zápis do knihy hostů. Pak si ještě vracíme ke klášteru Sanahin pro ještě jednu šálu. Bohužel tu včerejší již paní nemá a prý bude až zítra.  No co se dá dělat, kupuji tedy jinou a již spěcháme do Jerevanu. Trochu nás zbzdí jerevanský provoz a tak k půjčovně přijíždíme o chvíli později než jsme slíbili. Dokonce jsem i zapomněl doplnit benzín, ale vracet se k pumpě se mi opravdu nechce. Raději zaplatím o trošku více, prodírat se zpět by byl větší problém. Při vracení auta si samozřejmě technik všimne malého poškození, ale naštěstí nás plné pojištění zachrání od případné sankce. Jsem rád, že vše proběhlo hladce a tak se v klidu můžeme vyddat vstříc ddalším památkám. Jako první si vybíráme muzeum Matenadaran, kde jsou k vidění nejcenější výtisky arménských i ddalších velmi starých  knih. I  když nejste žádní znalci, určitě doporučuji toto muzeum navštívit. V Evropě jsem poddobné neviděl. A teď druhá a poslední naše arménská zastávka - vrch s pevností a muzeem Erebuni. Leží až na okraji Jerevanu a tak cesta sem bez auta není úplně jednoduchá.   Kromě metra musíme i poprvé použít mašrůtku a díky pomoci místních vše zvládáme, i když na prohlídku mezea nám zbývá jen pár minut. Přesto si stíháme malé   muzeum s vykopávkami nalezenými zde snadno   prohlédnout. Ke konci nás již očima vyhánějí zaměstankyně muzea, které jsou již připravení zhasnout a jít domů. V celém areálu jsme úplně sami a pomalu stoupáme po mnoha schodech na úplný vrchol Erebuni. Je hoddně teplo a babičce se nestoupá  dobře.  Odměnou nám je krásný výhle na celé  město Jerevan. Obcházíme celou pevnost a pomalu se vracíme na zastávku mašrůtky. Teď nás čeká poslední večeře v Kavkazu a pak rychle do hostelu, zítra stáváme velmi brzy, v půl třetí. Loučíme se s milou majitelkou a taxíkem jedeme na letiště, kde již na nás čeká letadlo ČSA. Jsme moc rádi, že až na malý problém na začátku proběhlo vše jak  mělo. Naštěstí i malé bouračka hne druhý den nám v hladkém průběhu naší arménské cesty nezabránila. Budeme vzpomínat zejména na neuvěřitelnou arménskou pohostinnost,  která je společně s krásnou přírodou a kláštery hlavním důvodem proč tuto pozoruhodnou zemi navštívit. Doporučuji si však pospíšit než tuto zemi  objeví více turistů a již zde nebude tolik klidu jako nyní.