Jdi na obsah Jdi na menu
 


zkrácený plán cesty a 1 - 12 den cestopis Balkán (Maďarsko, Chorvatsko, Bosna, Černá Hora, Albánie, Slovinsko) září 2012

19. 5. 2012

 
1.den 13.9.2012 : odjezd autem v 05,30 hod do Jižního Maďarska -  lázní Harkány

2.den 14.9.2012 : lázně Harkány - výlet  na hrad Siklos, do NP Duna - Dráva a na závěr město Pécs

3.den 15.9.2012 : lázně Harkány -výlet do blízkého Chorvatska - NPKopački Rit a město Osijek

4.den 16.9.2012 ráno odjezd do Černé Hory - města Žabljak   - Apartments Bozajan Vojinovic- 3  noci - 90 EUR přes Bosnu a hercegovinu se zastávkou v Sarajevu

5. den 17.09.2012 – výlet do pohoří NP Durmitor

6. den 18.09.2012 – návštěva mostu přes řeku Tara a výšlap v NP Biogradska Gora

7. den 19.09.201 - odjezd ze Žabljaku ráno,  přejezd do Petrovac, ubytování v Apartments Skocidjeroska - Petrovac - 2 noci 45 EUR - zastávky klášter Ostrog, Albánie - město Skhodra a na závěr Stari Bar.

8. den 20.09.2012 -návštěva měst Budva a Kotor - výšlap na Kotorskou pevnost, večer koupání 

9.den 21.09.2012 - ráno odjezd, zastávka městečku Herceg Novi a v Chorvatsku v městě Dubrovník, poté přejezd do Makarská - ubytování v Apartments Alagic - 2 noci - 70 EUR

10 den 22.09.2012 - Makarská koupání,

11. den 23.09.2012 -přejezd na Plitvická jezera - prohlídka, ubytování Guest House Spoljaric Sasa - Plitvická jezera - 35 EUR

12. den  24.09.2012- ráno odjezd domů, cestou zastávka ve slovinském městečku Ptuj a rakouském Grazu

 

1 den čtvrtek 13.09.2012 -cesta do lázní Harkány 

Pomalu s chystáme na cestu ale počasí nám zatím vůbec nepřeje. Ani předpověď nám pro první dny nedává moc nadějí. Proto měníme naše plány hned pro první den a vyrážíme až v půl šesté ráno. Vzhledem k počasí nemá cenu někam spěchat a alespoň pojedeme v dešti za světla. Cesta z Prahy do Harkány měří 760 km a celá vede po dálnici. Naštěstí není déšť příliš p1160023.jpgsilný a jede se v pohodě. Dvakrát zastavujeme u pumpy na krátké občerstvení a před druhou hodinou vjíždíme do lázeňského městečka Harkány.   Navigace nás dovádí přímo k hotelu a za chvíli se již ubytováváme. Po předložení našeho voucheru dostáváme několik kartiček a nezbytné informace o hotelu. I přes stále pokračující déšť vyrážíme na obhlídku městečka. Přeci jen nám po cestě vyhládlo a tak jdeme najít nějakou pěknou hospůdku. Po dobrém obědě se ještě stavujeme ve Spáru doplnit naše zásoby na večer. Po návratu do hotelu se již těšíme do bazénu a sauny. K našemu překvapení  v areálu mnoho lidí není a plave se v pohodě. Venkovní bazén používáme místo ochlazovacího bazénku. Spolu s 12 stupni venku je to lepší než pouhá studená sprcha. Stále prší a tak jen doufáme že se přes noc počasí vylepší a budeme moci zítra podniknout nějaké výlety do okolí.
 
Druhý den (14.09.2012) – výlety po okolí
Počasí má k ideálu stále daleko, ale alespoň už skoro neprší. Bez obav tedy vyrážíme za poznáním okolních krás. No, že by zde těch možností co zajímavého spatřit, bylo mnoho, tak to tedy není. Dnešek věnujeme návštěvě blízkých maďarských městeček a NP Duna – Dráva. Zítra se podíváme do nedalekého Chorvatska a to zejména do NP Kopački Rit a městečka Osijek. První dnešní naší zastávkou je jen 6 km vzdálené městečko Siklos se stejnojmenným hradem. Jedná se o nejzachovalejší středověkou pevnost v zemi a vybudována byla ve 13 století. Překvapila nás zde malá výstavka ochranných pomůcek asi z 2. světové války. Různých druhů masek je tu nepřeberné množství. Asi po hodince hrad opouštíme a vydáváme se do NP Duna – Dráva. Když nastavuji navigaci na nejbližší městečko u NP, tak mě překvapuje p1140991.jpgvzdálenost více než 80 km. Později zjišťuji, že v průvodci je park špatně zakreslen a nachází se v místech,kde jsme jeli už včera. Vstup do parku nacházíme bez problémů, ale je zde všechno prázdné a opuštěné. Naše představa o půjčení kola bere hned za své. Naštěstí je vstupní brána otevřená a nic nám nebrání vstoupit. Vybíráme si nenáročný okruh tak na dvě hodinky. Jdeme po modré značce se šipkou značící okruh. Doufáme, že se vrátíme na stejné místo odkud jsme vyrazili. Cesta nás vede okolo zastávky vláčku, který ale jezdí jen parkrát za den a vrátit se s ním na výchozí místo je dle jízdního řádu skoro nemožné. Tak šlapeme po svých a chvíli jdeme po kolejích a pak zase kolem vody. Asi po půl hodině se cesta stáčí do lesa a my slyšíme podivné zvuky. Že by divoká prasata ? Je to tak, proti nám se na cestě objevuje malé prasátko a během chvilky dalších pět. Je nám jasné, že máma nebude daleko. Když se objeví asi dvacet metrů od nás, dost znejistíme. Pomalu se dáváme na ústup. Chvíli nás pozoruje a pak naštěstí všichni odeběhnou. Přesto si beru klacek, abychom měli něco na obranu, kdyby se chtěli vrátit a zaútočit. No alespoň nějaké vzrůšo jinak poklidného výletu. Značka nás nezklamala a dovedla nás zpět přímo k autu. Času je dost a tak stihneme ještě krátkou prohlídku města Pécs. Dominantou města je bývalá mešita na hlavním náměstí Széchenyi Tér a katedrála sv. Petra. Centrum není velké a tak nám na prohlídku stačí necelé dvě hodinky. Nejdříve se zde chceme zastavit i na jídlo, ale žádná hospůdka nás nezaujme a tak se raději vracíme do Harkány a naší již vyzkoušené restaurace. Servírka nám za odměnu, že jsme se zastavili i po druhé,  po večeří přináší místní pálenku. Zbytek večera trávíme stejným způsobem jako včera, tedy plavání a sauna.
 
Třetí den (15.09.2012) – výlet do blízkého Chorvatska
Ráno se probouzíme do krásného dne. Svítí sluníčko a výrazně se oteplilo. Dnes nás čeká šedesát kilometrů přes hranice do sousedního Chorvatska. Po dlouhé době absolvujeme v Evropě klasický přejezd přes hraniční přechod. Zde nás vítá nepříjemná celnice, něco jako gestapačka. Hned nás seřve, že jsme přijelli do nesprávného pruhu a máme se přeřadit. Jak to ale má člověk poznat, když před námi žádné auto není a oba pruhy byly volné, Po chvilce nám již nic nebrání pokračovat dál.Jen nám přibylo další razítko v pasu. Jako první zastávku našeho výletu jsme zvolili NP Kopački Rit. Tentokrát se cedule označující cestu do NP objevují p1160011.jpghned za hranicí. Bohužel, kousek od parku se nějak vytrácejí a ani s navigací přesně do parku netrefíme. Po malém bloudění se šťastně dostáváme k informačnímu centru. Zde mají otevřeno a je zde i občerstvení. Pro povzbuzení na cestu si dáváme kafčo a vydáváme se na cestu parkem. Asi po pěti minutách přijíždíme k malému kotvišti lodí odkud je možno podniknout výlet po jezeru. My ale volíme pokračování v našem výletu. Bohužel nás moc zajímavých věcí nečeká. Asi po hodině končíme a vydáváme se do města Osijek. Toto město má dvě části,  novou a starou. Ve staré části nás překvapuje, že je centrum města skoro prázdné. To v nové je lidí podstatně více, ale celkově lze říci, že pokud toto město vynecháte, tak o mnoho nepřijdete. Do hotelu se vracíme po třetí hodině, abychom využili všechny bonusy z našeho voucheru. Dáváme si pozdní uvítací drink, kávu se zákuskem a nakonec máme zapůjčení kola na hodinu zdarma.Podaří se nám stihnout i zastávku v naší oblíbené restauraci. Obsluha je tentokrát jiná a tak nás bonus v podobě panáku nečeká. Výlet na kole se nám trošku protáhnul, ale recepční to nijak neřeší. Na večer máme stejný program jako předchozí dva večery. Zítra nás čeká přejezd přes Bosnu s krátkou zastávkou v Sarajevu. Docela se těšíme na změnu prostředí, maďarské roviny už bylo dosti. Celkově lze konstatovat, že lepší by bylo zde přespat pouze jednu noc a pokračovat dál na východ.
 
Čtvrtý den (16.09.2012) – přejezd přes Bosnu a Hercegovinu do Žabljaku s krátkou zastávkou v Sarajevu
Původně jsme chtěli cestovat přes Srbsko, ale nakonec jsme zvolili kratší variantu přes Bosnu a Hercegovinu.Navigace nám ukazuje 570 kilometrů. Večer před cestou jsem prostudoval názory jiných cestovatelů na tuto cesta a zjistil jsem, že by měla být v pohodě. Jen jsem se dočetl, že je třeba si dát pozor na místní policajty. To jsem ještě netušil, že nás potká přesně stejný zážitek , jako jsem četl na internetu. Stáváme po šesté hodině a na snídani v sedm hodin jsme první. Přejed přes Chorvatsko je v pohodě,i když trvá déle, než jsme čekali. Na hranicích s Bosnou jsou před námi jen dvě auta a tak se moc nezdržíme. Kupodivu bosenská silnice je v lepším stavu než ta u nás. Jen je dost často rychlost nesmyslně omezována na šedesát km v hodině. Pokud to člověk dodržuje, tak jej předjíždí každý druhý náklaďák. Ze začátku máme štěstí a první tři policejní hlídky nás nestaví. Bohužel když přijíždíme ke čtvrté, je nám jasné, že tentokrát neunikneme. Měří sice na druhou stranu, ale proč si nevydělat. Vše probíhá přesně tak, jak jsem četl na internetu. Hlídka nás zastavuje a že jsme prý jeli na šedesátce sedmdesát osm. Protože vím,která bije, tak ani neprotestuju. Ne, že bych jel šedesát, ale sedmdesát osm to rozhodně nebylo. Nejdříve si chce policajt vyloženě povídat a až po chvíli vyrukuje s pokutou.S účtenkou je to za třicet EUR. Tak se zeptám, zda by to nešlo bez účtenky. Na internetu jsem četl, že se jim nakonec  stačilo deset EUR. Policajt kontruje otázkou, kolik dáš ? Tak nabízím pět EUR a on hned souhlasí.  Hlídku potkáme ještě dvakrát, ale naštěstí mají jiné zákazníky. Dá se říci , že pokud se cestuje přes Bosnu, tak musí člověk počítat s nějakou tou pokutou. Je to něco jako mýtné v Chorvatsku, jen ta dálnice chybí . p1160032.jpgVlastně kousek dálnice tu již je a to asi čtyřicet km před Sarajevem. Zde se samozřejmě dálniční poplatek platí, kromě asi prvních pěti nových km,kde již mají osazené mýtnice, ale ještě nevybírají. Už jsme v centru Sarajevu a hledáme parkování přímo v centru. Značka s označením P nás přivádí do podzemních garáží, které ale moc jako parkoviště nevypadají, spíš jako podzemní bunkr. Je zde také dost vody a ani zaparkování není zrovna jednoduché. Málo místa, ale nakonec se nám daří zaparkovat. Můžeme tak vyrazit do města. Hned na nás dýchne orientální atmosféra. Připadáme si jako někde v Turecku nebo Maroku. Všude samé mešity, zahalené ženy a velký orientální bazar. O Sarajevu jsem slyšel vícekrát, například v souvislosti se zimní olympiádou a samozřejmě srbsko- chorvatskou válkou, ale nepředpokládal bych, že je Sarajevo až tak exotické. Jako by ani člověk nebyl v Evropě. A i ceny tu jsou docela příznivé. Platí se tu konvertibilní markou ( kurz je asi 2 KM za 1 EUR), ale většinou lze platit i Eurem. My jsme ale měli štěstí, že nám v restauraci vrátili nazpět 6 KM. Když jsme zašli do kavárny na kafe, tak jsme s EUR neuspěli. Já jsem si chtěl nechat KM na zaplacení parkoviště, ale číšník nesouhlasil. Raději by si kafe zase odnesl. Nezbývalo nám nic jiného než 3 KM zaplatit. Na parkoviště nám zůstali rovněž 3 KM. Protože se nám ve městě líbilo, tak jsme zastávku trošku natáhli a cena byla 4 KM. Dal jsem tři a půl Eura. Výběrčí se kroutil, ale nezbývalo mu než souhlasit. S hezkými zážitky opouštíme Sarajevo a ještě nás čeká asi dvě sta kilometrů.  Trochu jsem to zakřikl s kvalitou bosenských silnic. Posledních asi dvacet kilometrů je hrozných. Pod námi kaňon a my jedeme po úzké, rozbité silničce. Pokud se proti nám objeví protijedoucí auto, tak nastává problém. Určitě nic pro lidi, kteří trpí závratěmi. Pohled do kaňonu je to však pěkný. Přijíždíme k malinkému přechodu a za ním je most, u kterého lze pochybovat,  jak ještě dlouho vydrží. Je celý ze dřeva a svou životnost má zjevně za sebou. Po několika desítkách kilometrům objevuje odbočka na Žabljak. Navigace nám ukazuje p1160047.jpgposledních čtyřicet kilometrů. Stoupáme do hor a připadáme si jako někde v kosmické krajině. Okolo samé kameny a podivuhodnou atmosféru podkreslují pozůstatky po nedávném požáru. Je krásně a pomalu slunce zapadá za horami. Bohužel cesta je sice krásná, ale vzhledem k pozdní hodině není čas si ji příliš vychutnávat. Posledních deset kilometrů již jedeme ve tmě. V Žabljaku zastavujeme na náměstí u pumpy a ptáme se na cestu k našemu apartmánu. Pumpař vyleze ven a zavolá na vedle stojícího pánu. Shodou okolností se jedná o manžele majitelky. K penzionu je to jen sto metrů. Dům vypadá z venku nově, uvnitř je situace o něco horší. Majitelka nás vede po schodech až do podkroví. Vylézáme po žebříku nahoru a otevíráme poklop, který nahrazuje dveře. Místo klíče slouží visací zámek. Další zajímavostí je bříza uprostřed pokoje sloužící místo skříně. Jsou na ní zavěšená ramínka. Naše ubytování je ještě dobré,  horší to mají pod námi. Sice tu jsou tři pokoje s příslušenstvím, ale vše je spojené chodbou, přes kterou je přístup k nám. Když jsem četl recenze na hotel, tak jsem moc nerozuměl výtkám, že jim hosté chodili přes jejich apartmán  a že neměli  soukromí. Teď už nám je to jasné. Věříme, že pěkné počasí vydrží a zítra se budeme moci kochat krásnými výhledy. Rádi bychom si ještě jednou projeli posledních třicet kilometrů dnešní trasy a v klidu si jí užili s možností několika zastávek na krátké procházky po okolí. Ráno se chceme pěšky vypravit k největšímu zdejšímu jezeru s názvem Czerne. Je vzdálené jen dva a půl kilometru od našeho apartmentu.

  Pátý den (17.09.2012) – Czerne jezero, Žabljak a pohoří Durmitor

Ráno vylézáme z postele abychom se podívali z okna jaké je počasí. Sice neprší, ale vrcholky hor jsou v mlze. Proto se rozhodneme, že vyrazíme pěšky přes Žabljak k Crnemu jezeru. Projdeme městečkem a dojdeme ke vstupní bráně parku, kde platíme 2 EUR za každého. Ve všech NP je vstup do parku zpoplatněn. Od brány nám trvá cesta k jezeru nějakých 20 minut. Je obklopeno hustým jehličnatým lesem a leží přímo pod vrcholky hor. Nejdříve chceme pokračovat k dalšímu jezeru, ale cesta jde stále lesem a není moc zajímavá a tak se vracíme zpět . U Czerneho jezera si uděláme malou přestávku a já jdu vyzkoušet jaká je voda. Na p1160056.jpgnějaké velké plavání to tedy není. Stačí mi pár temp a raději vylézám. V Žabljaku chvíli hledáme restauraci a na třetí pokus se daří. Je zajímavé, že hodně zdejších návštěvníků restaurací chodí do nich v teplácích. I v této takových lidí bylo několik. Asi nová móda. Jídlo je dobré, jen nám s Ivou zaměnili omáčky na maso. Po docela dobrém obědě jdeme k našemu apartmánu pro auto  Chceme se vypravit do vedlejší vesničky na lanovku a vyvézt se nahoru . Bohužel po našem příjezdu zjišťujeme, že je mino provoz. Nikdo nikde  a  ani žádná cedule. Není tak šance zjistit jestli je po sezóně nebo jestli nejezdí již delší dobu. Opět nám nezbývá nic jiného než změnit náš program. Vydáváme se autem na stejnou trasu, jakou jsme jeli včera večer a to na posledních třicet kilometrů. Tentokrát ale nikam nespěcháme a můžeme si ji plně vychutnat. Několikrát zastavujeme na malou procházku. Asi nejlepší je prozkoumání vesničky Trsa, kde zavítáme i na místní hřbitov. Potkáváme zde partu Slováků, kteří se právě vrací z delší pěší tůry a hledají něco k snědku. Jsou moc rádi, když si mohou zakoupit pecen chleba za 5 Eura. Prý by snědli i vlastní topánky. Pomalu se blíží večer a tak otáčíme a jedeme zpět do Žabljaku Další příjemně strávený den.
 

Šestý den (18.9.2012) - most přes řeku Tara, pohoří Bogradská Gora
Při pohledu z našeho malého okna to dnes vypadá na pěkný den. Svítí sluníčko a mlha nad horami pro dnešek žádná. Nic nám tedy nebrání vydat se na známý most přes řeku Tara a poté prozkoumat pohoří Biogradská Gora. K mostu nás čeká necelých 40 kilometrů.Po celkem pohodové cestě přijíždíme k mostu. Je zde velké parkoviště pro desítky vozů, ale kromě pár stánkařů jsme tu skoro sami. Je vidět, že hlavní sezóna v Černé Hoře již skončila, zejména v horách. Pohled na most je za pěkného počasí úchvatný a tak cvákáme pár fotek a p1160103.jpgza drobné kupujeme malé suvenýry. Přejdeme i celý most abychom mohli posoudit hloubku pod námi. V průvodci se mluví o jednom z nejhlubších kaňonů v Evropě, to jsme si ale přečetli i o francouzském Verdonu. Je těžké posoudit, který je hezčí.  Po asi dvaceti minutách pokračujeme dalších třicet kilometrů do hor. Silnice je stále pěkná, ale zatáčka střídá zatáčku. Že je to pravda se nám potvrzuje při naší zastávce u řeky. Ve stejnou dobu zde zastavuje autobus a několik turistů vystupuje značně zelených. Hned je jasné proč autobus zastavil, není to z důvodů prohlídky řeky Tara. Nám je zatím dobře a tak se kocháme pohledy na opravdu pěkné okolí. Nejvíc nás ale zaujme návštěva malého kostelíka ve vesničce Dobrilovina. Sjíždíme z hlavní cesty a po úzké cestě zajíždíme k němu. Naštěstí jsou to jen tři kilometry. Po vystoupení z auta vstupujeme do upravené zahrady s malým kostelíkem uprostřed. Za chvilku je u nás řádová sestra a nabízí nám prohlídku kostelíka. Jen nás upozorňuje, že jí a uvnitř kostela nesmíme fotografovat. Připadáme si jako v jiném světě. Malá vesnička, řeka ,nad námi vysoké hory a všude naprostý klid. Iva si musí obléknout dlouhou sukni, aby splnila podmínky pro vstup. Kostelík je malinký, ale velmi pěkně zdobený. Chci sestru podarovat pár drobnými, ale odmítá. Prý nic nepotřebuje. Iva chválí její záhonky květin a sestra si stěžuje na nedostatek času,  na květiny jí nezbývá. Moc nerozumíme, asi stráví většinu dne modlitbami. Hned vedle kostelíka mají docela velký domek v kterém bydlí asi tři řádové sestry, víc jsme jich nezahlédli. Ještě než dokončíme prohlídku, přijíždí další dvě auta, kupodivu je tu frmol. Teď nás ještě čeká patnáct kilometrů do hor. Ještě než dojedeme na parkoviště u jezera, musíme zaplatit poplatek u závory abychom se dostali do parku. Ani tady mnoho aut není. Musíme se rozhodnout jakou trasu si vybereme. Ivě se nechce šplhat dvě hodiny do kopce a pak stejnou cestou zase dolů. Nakonec volíme trasu asi na hodinu a čtvrt, kde má být cílem salaš ve výšce 1 700 m nad mořem. První polovina cesty vede lesem (prý původním pralesem) a kromě zajímavých stromů nic k vidění není. Z monotónního pochodu nás vyvádí až stádo krav. Trochu překvapivé lze zde potkat stádo krav v lese. První kráva má na krku velký zvonec, asi aby bylo stádo snadněji v lese dohledatelné. My jej potkáváme zrovna p1160133.jpgkdyž jsou tři krávy přímo na naší cestě. Raději je obcházíme, do přímého kontaktu se nám nechce. Pomalu opouštíme les a před námi se začínají objevovat krásné pohledy do okolí. Náš výlet najednou začíná být mnohem zajímavější. Salaš se nachází na velmi pěkném místě s krásným výhledem do okolí. Salaš je skrovně zařízená a zdá se nám, že zde obyvatelé natrvalo nebydlí a po nakrmení zvířat autem sjíždějí dolů do vesnice. Čtvrhodinka kochání, k zakousnutí pár sušenek a už si to štrádujeme zpět. Ještě nás zaujme přístřešek na přespání pro unavené turista. Vstupujeme dovnitř a vidíme, že své lepší časy má již dávno za sebou.Jsou zde již pouze torza postelí a velký nepořádek. Začínáme mít hlad a tak po návratu k autu míříme do malého městečka Mojkovac. Je zde několik restaurací ale většinou bez možnosti jídla. Nezbývá nám nic jiného než zasednout v místní pizérii. Ceny jsou zde lidové, přeci jen sem moc turistů nezavítá. Účel návštěvy splněn a tak pokračujeme směrem k Žabljaku. Iva si ještě přeje najít nějaký pěkný kámen do svojí plánované japonské zahrádky. Nakonec musíme zajet na začátek včerejší trasy, protože dnes jsme žádné pěkné šutry nepotkali.  Zítra opustíme hory a přes malou zajížďku v Albánii přejedeme na pobřeží Černé Hory.

Sedmý den (19.09.2012) - Přejezd do Petrovacu
Vstáváme brzy, chceme mít dostatek času na několik zastávek během cesty na pobřeží. V plánu jich máme více, první bude návštěva kláštera Ostrog vysoko ve skalách. Ukazatel nám říká, že nás čeká deseti kilometrová zajížďka. Už po prvních kilometrech se začíná kvalita cesta p1160166.jpgzhoršovat a do kopce šplháme velmi pomalu. Na silnici probíhají práce a občas je složité vůbec projet. Podaří se nám dojet na parkoviště jen kousíček od kláštera. Pohled se nám zjevuje vskutku impozantní. Klášter je postaven přímo ve skále a je celý přístupný bez jakéhokoli vstupného. Hned u parkoviště je novější budova, kde je možnost nákupu občerstvení a suvenýrů. Je ale pravdou, že pohledy tohoto kláštera je možno koupit i na jiných místech Černé Hory. Přeci jen toto místo patří k nejvyhledávanějším místům pro fotografy. Zpáteční cestu volíme obráceným směrem a je to správná volba. Po jednom kilometru odbočujeme doleva z cesty po které jsme přijeli. Tady je již úplně nová asfaltka a tak tentokrát jedeme mnohem rychleji. Směřujeme ke Skaderskému jezeru a poté do Albánie. Opět nás u hranic čeká hrbolatá cesta. Naštěstí po překročení hranic, kde ani moc dlouho nečekáme, přijíždíme po chvilce  na krásnou novou silnici. Bohužel je zde ještě omezená rychlost se značkou stavební práce a protože nechceme riskovat pokutu, předjíždí nás i každý náklaďák. Nakonec to nevydržím a zrychluji i já. Jedeme podél jezera do nejbližšího většího města Skhodra. Chceme navštívit bývalou pevnost Rozafa, odkud by měl být pěkný výhled na město a okolí. Při vjezdu do města na nás dýchá orient. Všude spousta lidí,malých obchůdků, aut, motorek a nepořádku. Podařilo se nám zabrousit do starší části města, kde to vypadá jako někde v Maroku. Nedaří se nám nikde zaparkovat a tak se hned vydáváme hledat pevnost. Protože neznáme přesnou adresu, nemůžeme ji nastavit na navigaci a to zkoušíme instinktivně. Je štěstí, že se leží na kopci a tak by měla být dobře vidět. Přesto bloudíme uličkami a p1160210.jpgnemůžeme se přesně trefit. Město Skhodra je větší než jsem předpokládal a je tu jeden velký chaos. Naštěstí nás nikdo neodřel a úspěšně se dostáváme z centra k pevnosti. Dojíždíme až na malé parkoviště přímo u vchodu. Platíme malé vstupné (všude berou EURO, místní Leky ani nepotřebujeme měnit). Je to zřejmě tím, že jsme hned u hranic. Jinde se asi na EURA spolehnout nepůjde. V pevnosti platíme ještě zvláštní vstup do muzea s osobním průvodcem. V pokladně si ještě kupuji průvodce Skhodrou, ale mapa v knize obsahuje jen hlavní ulice. Alespoň jsou zde popsány všechny hlavní památky s přibližnou polohou. V pevnosti je i restaurace a jsme zde jediní hosté. Trošku máme problém se dorozumět s obsluhou, ale i to se podaří.  Dle mapy se tentokrát trefíme přímo do centra nové Skhodry. Kupodivu najdeme i místo na zaparkování a tak můžeme vyrazit po památkách. Hlavní pamětihodností města je samozřejmě mešita, která tu vévodí. Jsou tu ale i kostely a mnoho restaurací, vesměs přes den prázdných. Trávíme příjemnou hodinku procházkou po městě a nakonec se  bez větších problémů vracíme k našemu autu.Jsem rád, že je v pořádku a nikdo jej neukradl, přeci jen jsme v Albánii. Jako malá ochutnávka nebyla Skhodra špatná, ale určitě bychom příště chtěli  této  pro nás exotické zemi věnovat alespoň týden na bližší poznání. Tentokrát jsme zde strávili necelé čtyři hodinky a napatrně poznali místní atmosféru. Hranici překračujeme kousek od černohorského městečka Uncil, ale navigace nás vede špatně a městu se bohužel vyhneme. Vracet se nám nechce a tak narychlo měníme plán a p1160229.jpgpokračujeme do dalšího městečka Stari Bar. Protože již máme velký hlad, první naší zastávkou je hospůdka. Na jídlo čekáme poměrně dlouho, až máme strach abychom prohlídku historického městečka stihli ještě za světla. Otevřeno je až do sedmi do večera což nakonec v pohodě stíháme. Bonusem naší večerní prohlídky je nádherný západ slunce. Vše dostává ještě lepší dimenzi a fotky jsou hned mnohem zajímavější. Nové město již vynecháváme a míříme přímo do Petrovacu hledat náš nový apartmán. Jméno má Skocidevojka (po česku Dívčí skok). I když je již skoro tma, najít jej nám nedělá mnoho problémů. Majitelka nás očekává a okamžitě nám ukazuje naše další bydlení. Jsme velmi mile překvapení úrovní ubytování. Mohu jem konstatovat, že naše nejlevnější ubytování bylo zároveň nejlepší. Jediným malým nedostatkem bylo slabé internetové připojení,které fungovalo pouze venku. První večer nám to vůbec nevadilo, protože byl krásný teplý večer. Naše hostitelka nám ještě připravila na uvítání jedno pivko a tak nám nic nechybělo. Pod námi moře a blikající světýlka, ani se nám nechce spát. 

Osmý  den (20.09.2012) - Budva a Kotor
Předpověď počasí nelhala a bohužel přes noc se počasí radikálně změnilo. Už za oknem slyšíme hvízdat studený vítr a k tomu ještě velmi silně prší. Vzhledem k počasí nemáme kam spěchat a tak zajíždím autem pro dobrou snídani do městečka Petrovac. I s deštníkem mám problém abych nebyl promočený na kost. Je opravdu hnusně a dnes to na koupání nevypadá. p1160267.jpgNaštěstí než se nasnídáme přestává alespoň pršet. Nic nám nebrání vyrazit na průzkum dalších černohorských měst. Prvním je město Budva vzdálené od nás jen 15 kilometrů. Parkujeme přímo v centru na placeném parkovišti a do starého města je jen pár kroků. Musím se přiznat, že toto město nás trošku zklamalo, i když historické centrum stojí za prohlídku. Po kafču s dortem se vydáváme do dalšího prý jednoho nejhezčích měst a to Kotoru. Cestou nás chytne hrozný slejvák, až uvažujeme zda nebude lepší se otočit a vrátit. Naštěstí to nevzdáváme a pokračujeme dál. Místy jedeme  skoro slepu, déšť je velmi silný a tak není nic vidět. Jako zázrakem se před Kotorem vyjasňuje a po projetí tunelu na nás vykoukne i sluníčko. Horší je kolona aut před námi. Opět se nám potvrzuje pravidlo o velkém množství turistů pokud je památka pod záštitou UNESCA. Více než půl hodiny nám trvá než dorazíme na vytoužené parkoviště. I v centru města je turistů spoustu což je ovlivněno i tím, že dnes není počasí na koupání. V Kotoru je ale docela teplo a zvláště výstup po více než tisíci schodech nahoru na p1160309.jpgpevnost sv. Ivana nás zahřeje ještě více. Nejdříve musíme zaplatit menší vstupné a pak můžeme spolu s ostatními turisty šplhat vzhůru. Čím jsme výše, tím máme hezčí výhled na město a zátoku. Vše pěkně dokreslují mraky s občas vykouknuvším sluníčkem. Je kdyby těch turistů bylo méně.  Po docela náročné cestě jsme konečně nahoře a můžeme si užít krásné výhledy. Cesta dolů už nebude tak hrozná. Dole nás čeká zasloužená restaurace a opožděný oběd. Do apartmánu se vracíme až po páté hodině a tak se rychle míříme ještě k moři. Konečně se chceme vykoupat. Fouká vítr a vlézt do vody přes mnoho kamenů není úplně jednoduché. Voda je krásně teplá a i když pláž není zrovna z nejkrásnějších na krátké vykoupání plně postačuje. Zítra opustíme černou Horu a pomalu budeme směrovat přes Chorvatsko domů.
 

 Devátý den (21.09.2012) - přejezd do Chorvatska se zastávkou v Dubrovníku
Tak nastal čas opustit Černou Horu a pomalu se vydat k domovu. I když je malá má turistům co nabídnout. Nespornou výhodou jsou malé vzdálenosti a mnoho zajímavých míst, které stojí za to navštívit. Přesto, že měnou je zde Euro, jsou ceny mnohem nižší než například v Rakousku a v Chorvatsku je dráž. Sice jsme nestihli navštívit vše (např. Centilje), ale myslím, že to nejdůležitější jsme viděli.
Po snídaní se loučíme s naší milou hostitelkou, která nás ještě obdaruje malým dárkem a vydáváme se na cestu. Je krásně a tak zastavujeme hned za 5 kilometrů u ostrova Svatý Štefan. Tento malý ostrůvek se objevuje na všech materiálech o Černé Hoře, jedná se o velmi p1160335.jpgfotogenické místo. Dnes je celý areál přestavěn na luxusní hotel a za 5 EURO se můžete podívat dovnitř. My však pokračujeme do dalšího městečka Herceg Novi. Abychom si zkrátili cestu využíváme trajekt a nemusíme tak objíždět celou zátoku. Lístek stojí jen 4 Eura za auto a posádku a za pár minut jsme na druhém břehu. Do města je to již jen kousíček. Najít parkování není problém, i když do centra musíme kousek popojít. Čekají nás obvyklé věci : zastávka v restauraci a prohlídka starého města.Z hradeb je opět pěkný výhled do okolí, nemohu konstatovat, že by asi bylo lepší toto město vynechat. Čas ubíhá a na Dubrovník na již nezbude tolik času. U hranic se klasicky opravuje silnice a tak naše rychlost klesá na minimum. Pár minut se ještě zdržíme na hranici a rychle se snažíme pokračovat do Dubrovníku. Zde najít místo k parkování je již větším problémem. Nakonec se po projetí centra vracíme na okraj a parkujeme v podzemních garážích. Do centra jdeme z kopce a za deset minut jsme u hradeb. Člověk si připadá skoro  jako u nás. Čeština zní ze všech stran. Je nám jasné, že v Chorvatsku se musíme zvyknout, že patří k zemím, kterou Češi navštěvují nejvíce. Procházíme nejzajímavější místa, vynecháváme procházku po hradbách a místo ní jdeme na lanovku. Za 90 Kun se lze rychle dostat nad město a navštívit památník a válečné muzeum. My jsme si bohužel zakoupili lístek na lanovku bez muzea a tak jeho návštěvu musíme oželet. Jak jsem si později přečetl, součástí výstavy je spoustu fotografií města poničeného srbsko-chorvatskou válkou. Člověk může srovnávat jednotlivé fotografie před a po válce. Dnes je již ale vše bezvadně opravené a turismus zde jen kvete. I lanovka byla opravena a od rána do p1160387.jpgvečera vyváží tisíce turistů na krásnou vyhlídku na město.  Na večeři jsme si vybrali malou restauraci u spodní stanice lanovky. Jedinou vadou na kráse bylo delší čekání než nám přinesou naše vytoužené jídlo. Cestou k autu jdeme trochu stranou od hlavní třídy a užíváme si malých uliček a pěkných zákoutí. Tady jsou spíše jen domorodci a tak si člověk odpočine od turistického ruchu. Dokonce i překvapivě se trefíme ke garážím a po šesté hodině jedeme směr Makarská. Cesta se vine podél pobřeží a jsme rádi, že hlavní sezóna pominula. Předjet tady  pomalé auto je velkým oříškem. Nedovedu si představit jet celou cestu za nějakým velkým, pomalým náklaďákem. Zajímavostí je dvojí překročení hranic, kde jsou sice celníci, ale naštěstí kontrola je velmi rychlá. Třináct kilometrů pobřeží patří Bosně a Hercegovině a je tu i jejich jediné větší přímořské městečko Neum. I Bosna chtěla mít přístup k moři a tak vznikla tato dohoda. Na Makarskou přijíždíme již za tmy. Navigace nás zavádí přímo před dům přímo v centru města. Naši hostitelé jsou opět velmi příjemní a dokonce nás pozvou na jejich vlastnoručně vyrobené červené víno. Náš pokojík je s terasou, vlastní koupelnou a nechybí ani výhled na moře. Co si více přát.

Desátý den (22.9.2012) - koupání Makarská
Původně jsme chtěli dnes navštívit znovu Bosnu, kde se nám líbilo, ale nakonec naše plány měníme. Protože jsme se ještě pořádně nevykoupali a je dnes krásné počasí, zůstaneme celý den na Makarské. Ráno vyrážím do blízkého krámku pro pečivo na snídani. Dnes nemusíme nikam spěchat a tak v klidu relaxujeme při snídaní na balkóně s výhledem na p1160427.jpgmoře. Projdeme si městečko a i celou hlavní promenádu. Snažíme si najít nějaké klidnější místo na koupání, což je tu docela problém. Nedovedu si ani představit, kolik lidí tu musí být v létě. Je konec září a před polednem je už pláž skoro plná. Okolí městečka i moře jsou pěkná, jediným problémem je mnoho turistů. Češtinu zvláště v levných restauracích slyší na každém rohu. Při procházce jsme narazili na asi 10 autobusů cestovní kanceláře Valaška. Odpoledne je už na pláži hlava na hlavě a najít volné místo pro deku je problém. My vydržíme u moře do půl páté a pak si jdeme hledat něco k snědku. Cestou narážíme na místní svatbu, kterou zde pojímají opravdu ve velkém. Spousta svatebčanů a o svatbě ví celé městečko. Průvod prochází uličkami až pod okno nevěsta, vyhrává muzika a všichni mají v rukou nějaký ten alkohol. Pár svatebčanů se již oddělilo a posilňuje se v restauracích. My jsme si také jednu vyhlédli, ale když jsme si vybrali jídlo, tak nám obsluha sděluje, že výběr je hodně zúžen. Asi kvůli té svatbě. Nakonec platíme jen pivo a jdeme o dům dál. Večer zavítáme na místní trhy pro pár dárků. Celkově lze říci, že Makarská není špatné místo, ale týden bychom tu určitě trávit nechtěli. Zítra na nás čekají Plitvická jezera.

Jedenáctý den (23.9.2012)
Poměrně brzy ráno se loučíme s majiteli penzionu a pokračujeme pomalu k domovu. Naším posledním místem, kde budeme i ubytováni jsou Plitvická jezera. Původně jsme chtěli cestou p1160462.jpgsem udělat několik zastávek a do Plitvic přijet až v podvečer. Náš plán ale měníme a jedeme přímo do Plitvic (přírodní památka UNESCO), kam dorážíme po pohodové cestě před polednem. Parkujeme na centrálním parkovišti kousek od pokladen a všude jsou mraky lidí. Je nám jasné, že jsme na jednom z nejvíce navštěvovaných míst Chorvatska. Bohužel jsme si nevzali ponaučení z internetu, kde doporučují návštěvu hned ráno, než dorazí autobusy plné turistů. Součástí vstupenky(110 kun) je i jízda motorovým vláčkem a plavba lodí. Vláček vidíme hned u pokladny a tak využíváme jeho služeb a přibližujeme se k nejhezčím místům NP. Pohledy na mnoho jezer a vodopádů jsou úchvatné, jen to množství lidí nám kazí dojem. Když si chce člověk udělat společnou fotografii bez všude přítomných lidí, tak to chvíli trvá. Nejhorším zážitkem byla občerstvovací louka plná turistů s klobásami a hranolky. To byla atmosféra navozená pěknou přírodou tu tam. Celkově lze ale říci, že Plitvice určitě stojí za návštěvu a nikdo by ji neměl vynechat. Jen doporučuji návštěvu brzy ráno po otevření, čímž se vyhnete davům, zejména japonských turistů.
Po návratu na parkoviště nakupujeme pár suvenýrů (doporučuji domácí kozí sýr) a k našemu apartmánu je jen 5 kilometrů. Vše probíhá k naší naprosté spokojenosti jen při večerním hledání restaurace máme trochu smůlu na dlouhé čekání. Volíme rybí menu a nelitujeme, čekání se vyplácí. Zítra ráno opustíme Chorvatsko a  poslední zastávkou bude menší městečko ve Slovinsku Ptuj a následně rakouský Graz.

Dvanáctý den (24.9.2012)
Na slovinské hranice máme jen kousek, ale protože se nám nechce kvůli pár kilometrům po dálnici kupovat dálniční známka, tak trošku bloudíme. I když mám navigaci nastavenu mimo dálnici, dvakrát odbočuji na poslední chvíli, abych se ji vyhnul. První naší zastávkou je městečko Ptuj, větší Maribor raději vynecháváme. Raději si chceme užít pohodovou procházku po menším, prý hezkém městečku Ptuj. Pravdou však je, že nás zase až tak neuchvátilo. Za viděnou stojí jen hrad na kopci a menší historické centrum. I s obědem nám stačí necelé dvě hodinky na prohlídku. Pokud Ptuj vynecháte, o mnoho nepřijdete a více času Vám zůstane na velmi pěkné město Graz. Ať už se jedná o nové moderní stavby (plovoucí kavárna na p1160518.jpgMurinselu, muzeum moderního umění) či historické památky. Graz má svoji nezaměnitelnou atmosféru a určitě se řadí k nejhezčím městům, které jsme v Rakousku viděli. Jen nás mrzí, že muzeum moderního umění je v pondělí zavřeno a tak jeho návštěvu musíme odložit na příště. Pokud však příště pojedeme na Balkán s naší omladinou, zastávka v Grazu určitě nebude chybět. Obzvláště vyhlídka na město z místního hradu nás nezklamala. Protože je zde spousta zajímavých míst, opouštíme Graz dost pozdě a čeká nás noční jízda domů. Posledních 500 km zvládáme bez větších problému a kolem jedenácté přijíždíme zpět domů.
Náš první větší výlet na Balkán končí a mohu jen konstatovat, že jsme byli mile překvapeni. Skoro všude jsme se setkali s milými lidmi, ceny byly většinou velmi přijatelné a až nás překvapilo, kolik krásných míst jsme mohli vidět, zejména v Černé Hoře.  Při příštím výletu bychom rádi prozkoumali zbytek Balkánu včetně Srbska, Makedonie a Kosova. Je jen otázkou, kdy k němu dojde, snad brzy.