Předběžný plán cesty - Balkán II 2013 a skutečnost 1 - 12 den
Předběžný plán dovolené Balkán II 07.09.2013 – 18.09.2013
1.den - 07.09.2013 - odjezd z Prahy ve 3,00 hod - 529 km, zastávka ráno v Grazu – Altstadt, moderní stavby, poté přejezd do Trogiru 545 km - UNESCO – prohlídka města,koupání a večeře a ubytování hotel Stella Apatments – 80 EUR dva pokoje 1 noc bez snídaně, celkem 1080 km
2.den – 08.09.2013 - ráno odjezd z Trogiru, zastávka v Mostaru – Bosna – historické centrum, přejezd do Ulcinju – celkem 439 km, prohlídka historického centra, koupání, večeře a ubytování Apartments Pasha 50 EUR 2 apartmány 1 noc se snídaní
3.den – 09.09.2013 -ráno odjezd do Albánie, zastávka v městech Krüje a Durrësi - návštěva antického amfiteátru, příjezd do města Berat – celkem 258 km - UNESCO, jeho prohlídka, večeře a ubytování - hotel Castle park 70 EUR dva pokoje 1 noc - snídaně v ceně
4.den – 10.09.2013 - ráno odjezd přes albánskou riviéru - zastávka v pohoří Llogara (Caesarova soutěska), městečka Dhërmi, Himarë, večer příjezd do městečka Sarandë – celkem 210 km, ubytování Apartments Globus 100 EUR dva pokoje 2 noci – bez snídaně
5.den – 11.09.2013 - koupání a relax v Sarandë a okolí
6.den – 12.09.2013 –vykopávky v oblasti Butrint - UNESCO, vyvěračka Modré oko, přejezd do městečka Gjirokäster celkem 60 km- UNESCO - prohlídka a ubytování, večeře – hotel Gjirokastra 65 EUR dva pokoje 1 noc – snídaně v ceně
7.den – 13.09.2013 - ráno odjezd přes hory (zastávka ve městečku Përmeti + pohoří Gramoz – procházka v horách), příjezd do městečka Korcë – celkem 200 km - prohlídka městečka a okolí - ubytování a večeře – Guest House Bujtina Leon 84 EUR 2 pokoje 1 noc – snídaně v ceně
8.den – 14.09.2013 - přejezd do Makedonie - cestou zastávka klášter Sv. Naum, příjezd do městečka Ohrid celkem 80 km- koupání v jezeru, prohlídka města, odpoledne ubytování BaB Apartments 50 EUR, 2 pokoje 1 noc – bez snídaně
9.den – 15.09.2013 - přejezd do Kosova přes Makedonii – NP Šar Planina – příjezd do Prizrenu – celkem 270 km - prohlídka městečka, ubytování večeře – hostel Prizren 65 EUR, 2 pokoje 1 noc - snídaně v ceně
10.den – 16.09.2013 - přejezd přes pohoří Proklatie – zastávka v městečku Pejë – klášter UNESCO, NP Prokletije – procházka, přejezd do městečka Plav- Černá Hora - ubytování v – procházka okolo Plavského jezera, celkem 220 km – hotel Kula Damjanova 76,50 EUR, jeden apartmán s 2 ložnicemi 1 noc – snídaně v ceně
11.den – 17.09.2013 - odjezd z Černé Hory přes Srbsko do Bělehradu, zastávky v klášterech Nový Pazar a Studenica - UNESCO, večer příjezd do Bělehradu - celkem 460 km, ubytování Guest House MK 50 EUR, 2 pokoje 1 noc – bez snídaně
12. den - 18.09.2013 - ráno prohlídka hlavního města Beograd – historické centrum, po obědě odjezd domů přes Maďarsko, celkem 910 km
První den (07.09.2013) – Graz a příjezd do Trogiru
tak jej čeká repete. 550 kilometrů absolvujeme s dvěma kratšími přestávkami a v půl desáté už hledáme parkování. Nakonec volíme podzemní parking blízko hradu a tak je do centra jen pár stovek metrů. Samozřejmě neopomeneme se vyfotit s pozadím moderních památek. Péťa se projde muzeum, dáme si dobrou kávičku v restauraci s výhledem na město a necelé tři hodinky hrozně rychle uběhnou. Chvíli se ještě zdržíme při placení, protože nějak nemohu najít lístek. Naštěstí zde mají kamery se záznamem všech projíždějících aut a ochotný pán si dá tu práci a najde naše autíčko. Už tiskne lístek a ani nechce žádnou pokutu, to v Praze by to bylo dražší. Díky malému zdržení je skoro jedna hodina když opouštíme Graz a pomalu se přibližujeme k našemu dnešnímu cíli chorvatskému městu Trogir. Bohužel nás zbrzdí velká kolona před jedním z tunelů asi 150 kilometrů před cílem. Hned si vybavíme naší D1. Sobota večer, zúžení do jednoho pruhu a na dálnici není ani živáčka. Nejen u nás vznikají podobné situace. A tak si pěkně popojíždíme a sledujeme auta ve vedlejší řadě. Nekonečné tři hodiny a jen ujetých osm kilometrů. Začátek tunelu se projíždí jedním pruhem a asi po 500 metrech je uzavírka pryč a my pokračujeme bez problémů dál. Ještě, že máme Máňu (Ivy navigace) a ta za nás najde malý penzion kousek od centra v malém kopečku. Na majitelku se nedoboucháme a tak jí musíme zavolat mobilem. Paní majitelka není zrovna z nejpříjemnějších. Chvíli nadává, že jedeme pozdě a ona se nemůže věnovat přátelům. Ale přesto nám předává dva pěkné pokojíky a vysvětluje cestu do centra. Není nijak složitá a tak bez navigace se vydáváme 
vstříc nočnímu Trogiru. Všude spousta lidí, restaurací a malých spletitých uliček. Moc hezké město, které je právem na seznamu Unesco. Už ale máme hlad a tak si rychle hledáme hospůdku a něco k zakousnutí. Ceny nejsou z nejlidovějších, ale to příliš neřešíme. Pivko a piza je naší dnešní večeří. Na rybí speciality si počkáme až do Albánie. A teď rychle spát, zítra nás čekají další stovky kilometrů. 
včera večer. Centrum není velké, ale své kouzlo má. Zavítáme i do pár krámků pro nějaký ten dárek. Těsně před desátou hodinou se loučíme s majitelkou a čeká nás další stát bývalé Jugoslávie, Bosna a Hercegovina. Minulý rok se nám v Sarajevu moc líbilo a tak tentokrát to bude další historické město Mostar. Zajížďka nebude velká, Mostar je při cestě do Černé Hory. Jen máme trochu strach z místních policajtů. Nechceme opakovat loňské dohadování. Celkem nás dnes čeká přes 450 kilometrů, ale bohužel dálnice je jen na začátku. Ještě před Mostarem se stavujeme v městečku Medžugorie, kde mělo dojít k údajnému zjevení panny Marie a od té doby sem jezdí spousta poutníků. Pro nás celkem nezajímavé místo, jen nás zaujalo to množství lidí. Obrovské parkoviště je skoro plné. Dnešní kostel se začal stavět až v roce 1934, posvěcen byl až v roce 1969. Medžugorie si vysloužilo titul zpovědnice světa (je tam postaveno 25 zpovědnic). Okolí kostela se neustále upravuje, protože si to vyžaduje stále se zvyšující počet poutníků. Největší zásah do prostoru byla stavba vnějšího oltáře za kostelem s 5000 místy k sezení. V kostele zrovna probíhá mše, která je slyšet díky reproduktorům i ven. Uvnitř je tolik lidí, 
že další desítky musí poslouchat jen venku. Teď už rychle do Mostaru. Parkování máme za 5 EUR na neomezenou dobu. Na rozdíl od Sarajeva ve všech krámech a restaurací berou Euro a tak nemusíme hledat směnárnu. Městečko je moc pěkné, bohužel je ale centrum přeplněné turisty. K mostu jdeme skoro průvodem, naštěstí to není daleko. Protože je již odpoledne a ještě jsme nejedli, necháme se zlákat do jedné menší hospůdky. Ceny lidové a dostáváme velkou mísu s různými druhy mas a zeleniny. Včetně nápojů 
neplatíme víc než 25 EUR. Jako jediný se vydávám na minaret (vstupné 4 EUR) odkud je krásný výhled na město a hlavně znovu obnovený most, zničený za války v devadesátých letech. Ostatní část rodiny jde do kavárny na místní tureckou kávu. Po prohlídce mešity a výšlapu na minaret se k nim přidávám. Jen nás mrzí, že nemáme více času. Do Ulcinju je ještě daleko a pokud chceme dorazit před devátou večerní nemáme jinou možnost než pokračovat v naší cestě. Tentokrát žádnou policejní hlídku nepotkáváme a Bosnu opouštíme bez jakýchkoli problémů. Pomalu se smráká a cesta po černohorském pobřeží ubíhá pomalu. Zase máme štěstí na trajekt, kam vjíždíme jako jedno z posledních aut. Míjíme nám dobře známá místa : ostrov sv. Štefan a Skocidevojku, penzion kde jsme byli ubytováni . Konečně nás vítá městečko Ulncinj a náš nový penzion Pasha. Zdejší majitel nás zve na malé pohoštění. Přináší rakiji, sýr a olivy. Asi hodinku s ním povídáme a domluvíme se s ním na zakoupení jedné litrové láhve rakije domů. Zítra ráno snídaně, prohlídka města a pak již Albánie.
lezeme do kopce na místní hrad a staré město. Bohužel je pondělí a tak komplex hradu je uzavřen. No nedá se nic dělat a tak aspoň prošmejdíme úzké uličky starého města a pokocháme se výhledem na město a malou pláž. Na koupání se posuneme o pár kilometrů dál, na Velkou pláž. Atmosféra tohoto místa připomíná socialismus a Bulharsko. Vybavení omšelé, ale voda čistá. Penzion opouštíme před dvanáctou hodinou a máme to kousek k albánské hranici. Před námi jen pár aut a tak během chvilky jsme v další zemi. Projíždíme kolem pevnosti Rozafa u města Škodra a vzpomínáme na loňskou návštěvu. Provoz je překvapivě klidný, jen občas kvalita silnic nedosahuje ani naší D1. Trochu měníme plány a město Krujë vynecháme (půlhodinová zajížďka) a místo něj zařadíme Lezhë, kterým přímo projíždíme. Je význačné tím, že zde národní hrdina 
Skanderberg sjednotil albánské náčelníky, aby společně čelili tureckým hrozbám. Když zemřel, byl zde roku 1468 pohřben v místní katedrále. Tu jsme s Péťou navštívili, zatímco zbytek rodiny se již přesunul do blízké restaurace. Uvnitř citadely jsme se vyfotily s težkým mečem, který jsme si mohli kupodivu vypůjčit. Nikde jinde ve světě jsem neviděl tuto možnost focení s cenným exponátem. Opatrně jej vracíme a také spěcháme na pozdní oběd. Chvíli nám trvá než si objednáme, obsluha znalostí angličtiny zrovna neoplývá. Výběr není široký, ale za dvě stovky ve čtyřech jsme se už dlouho nenajedli. A teď rychle do cíle dnešního dne, města Berat. Toto město patří k nejstarším v Albánii a také se řadí k nejkrásnějším. Společně s Gjirokastërem je od roku 2005 zapsáno do seznamu 
kulturního dědictví UNESCO. Náš hotel leží přímo nad městem a tak o krásný výhled máme postaráno. Využijeme jej zejména při snídani, kterou si dáme na zdejší terase. Hotel nezapře svůj název Castle Park a opravdu si trochu jako na hradě připadáme. Po vybalení věcí sjíždíme autem do centra abychom doplnili zásoby a prohlédli si večerní město. Posledním naším úkolem je najít pěknou hospůdku a dát si něco na zub. Úkol se zdá být lehký, ale až napotřetí se zadaří a tak můžeme konstatovat, že zatím se nám Albánie představila v tom lepším světle.Čtvrtý den (10.09.2013) – Berat, pohoří Llogarë, Hilmare a Saranda
100 leků – 20 Kč) a jdeme si projít celé historické centrum kolem citadely. Všude typické bílé domky s červenými střechami šplhající po úbočí kopce jsou jedním z nejznámějších obrázků Albánie. Když prodavač vstupenek vidí mého knižního průvodce hned se k němu vrhá. Není mi jasné co mi bude chtít v české knížce ukazovat. Obrací na titulní stranu knihy a ukazuje na malého chlapce na fotografii a už mi to je jasné, když se podívám ne chlapce stojícího vedle. Je to on. Všichni se zasmějeme a pokračujeme v prohlídce. Kromě baráčků je zde několik kostelů z nichž je většina nepřístupných. V hlavním kostele sv. Panny Marie je krásná kolekce starých ikon namalovaných mistrem Onufrim. 
Před odjezdem z města se ještě stavujeme na místech kde jsme byli včera večer a odkud se dají pořídit pěkné fotografie bílých baráčků s červenou střechou . Pak již pokračujeme na Albánskou riviéru. Nejdříve se ale musíme překodrcat přes úděsnou cestu do města Fieri. Naše průměrná rychlost dosahuje úchvatných 30 kilometrů v hodině. Rychleji se jet nedá, potřebujeme, aby nám auto vydrželo, ještě nás čeká spousta kilometrů. Konečně dálnice, naše rychlost se zvyšuje a před námi již vidíme pohoří LLogarë. Díky zrekonstruované silnici se dá jet slušnou rychlostí, i když počet zatáček se nebezpečně zvyšuje. Snad to naše žaludky přežijí. Svahy Llogarského průsmyku jsou porostlé borovicemi a jedlemi, pod námi vidíme útesy padající téměř kolmo do moře. Bohužel zde není žádné značení a tak najít vstup do Caesarovy soutěsky se nám nedaří. Vedle nás parkuje české auto, ale jeho posádka nemá o soutěsce ani ponětí. Nikdo nic neví a tak se vydáváme intuitivně a před námi se objevuje cesta stoupající do kopce k vysílačům na horu Anastazius, které vidíme 
v dáli. Není to soutěska, ale výhledy stojí za to. Nakonec již pokračujeme jen dva a až na úplný vrchol nedojdeme, přeci jen nás ještě čeká dost dlouhá cesta a také se chceme stavit u moře na vykoupání. Iva zatím objevuje velký pěkný šutr a tak jsme horským výletem všichni uspokojeni. Sjezd zpátky k moři je kupodivu bezproblémový a rychlý. Na koupání zastavujeme na předměstí městečka Himarë na pláži u jednoho z hotelů. Je tu skoro prázdno a po vykoupání při podvečerní kávě a zmrzlině jsme v restauraci s výhledem na moře ůplně sami. Zdenda s Péťou vysvětluji číšnici jak nám vyrobit kafe dle našich požadavků a daří se. Po dobrém a levném občerstvení už pokračujeme přímo do Sarandë, letovisku ležícím naproti ostrovu Korfu. Další vesnice a městečka vynecháváme, jen pár fotografií, navíc není čas. Začíná se stmívat a my hledáme náš apatmán. Uvedená adresa je 2,5 kilometr na cestě Sarandë – Butrint. Bohužel ze silnice není přímo vidět a tak nám nezbývá než vzdálenost odhadnout a jít se zeptat místních. Bingo, trefujeme se skoro přesně, apartmán je vzdálen jen pár stovek metrů. Stoupíme úzkou uličkou a už jej vidíme. Majitelé nás očekávají a přidělují nám krásné dva byty s plným příslušenstvím. I automatická pračka nechybí. Takový luxus za 25 EUR za noc je skoro zázrakem. Je to tím, že se v Sarandë hodně staví. Na mnoha místech jsou buď domy těsně před dokončením nebo ve výstavbě. Je ale otázkou zde budou mít dost hostů. Po ubytování směřujeme na nákup do krámu, kde nám poradili cestu. Zítra nás čeká odpočinkový den a jen cca. 4O kilometrů – ranní prohlídka města, vykopávky v Burintu a koupání na poloostrově Ksamil.Pátý den (11.09.2013) – prohlídka města Sarandë, vykopávky v Burintu a koupání na poloostrově Ksamil.
hlavní promenády plné palem, restaurací a výškových hotelů. Zdenda toto město nazval Monte Carlo pro chudé. Kousek od promenády máme jednu z bank a tak měníme další leky, protože ne zdaleka všude se dá platit Eurem. Déle se ve městě nezdržujeme, nic až tak zajímavého jsme tu neobjevili. Na vykopávky v Butrintu to máme asi 20 kilometrů a cesta vede přes vesničku Ksamil, kde je jedno z nejlepších míst na koupání v Albánii. Další zajímavostí této vesnice je mnoho polozbořených objektů, zanechaných napospas. 
Na internetu jsem četl, že to není po zemětřesení, ale jednalo se prý o černé stavby a tak s nimi bylo takto naloženo. Je to docela smutný pohled, tolik ruin na jednom místě, ale určitě zajímavé pro fotografy. Pěknou krajinou pokračujeme do Butrintu. Překvapivě tu opět není mnoho turistů, i když se jedná o nejvýznačnější albánskou památku. Platíme na místní poměry vysoké vstupné 700 leků (140 Kč na osobu) a naše kroky směřují k prvním památkám. Všude jsou cítit eukalypty, slyšet cvrčci a celé místo působí velmi mírumilovně a klidně. Památky tu pocházejí z dlouhého období dvou a půl tisíce 
let. Postupně je procházíme : amfiteátr, babtistérium, basilika, zbytky paláců. I když jsme od tohoto místa moc neočekávali, mile nás překvapilo. Všude čisto, žádné zástupy turistů a i pěkná okolní příroda. Určitě doporučuji toto místo navštívit a strávit zde nejméně dvě hodinky. Docela nám vyhládlo, tak jedeme do vesničky Ksamil, kde jsme zastavovali ráno. Tentokrát hledáme restauraci a ve všech mají podobný výběr. Není to žádná hitparáda, ale hlad je zahnán a rychle za koupáním. Na výběr máme z několika pláží a v jejich okolí jsou tři malé ostrůvky kam lze snadno doplavat. Vybíráme místo kde není tolik lidí a zabíráme si i čtyři lehátka. Kupodivu ani nikdo nepřichází nás zinkasovat. Můžeme říct, že na rozdíl od jídla je v Albánii koupání dost dobré a blíží se řeckým plážím. Dnešní večer trávíme v apartmánu, protože chceme do Sarandë se nám nechce a v blízkém okolí žádné hezké posezení není. 6. den (12.09.2013) – ranní koupání v Sarandë, vyvěračka Modré oko, přejezd do městečka Gjirokäster
pěkná bouřka. Neujedeme ani 20 kilometrů a začíná hodně pršet, že stěrače skoro nestíhají. Už jsme skoro u našeho prvního cíle vyvěračky Modré oko a déšť neustává, spíše naopak. Stěží projíždíme malou silničkou k sirnému pramenu. Na silnici je velký příval vody a tak je problém vůbec v cestě pokračovat, natož po sléze opustit auto. Společně s dalšími návštěvníky čekáme až se bouřka přežene. Kupodivu to netrvá dlouho a během pár minut už i vykukuje sluníčko. Že to ale byl silný déšť, ještě teď se tvoří koryta, kterými odtéká spoustu vody. Pomalu přicházíme k pramenu odkud vyvěrá 
krásně čistá a studená voda. Prostředí na nás působí skoro jako někde v Thajsku. I Iva je s ním spokojená a fotí o sto šest. Blízko jsou dvě kavárničky kde s výhledem do okolí chutná kafčo náramně. Zatím máme na počasí docela štěstí. Je stále krásně a když přišel slejvák, rychle zase odešel. Do Gijokastëru nám zbývá jen 30 kilometrů a tak budeme mít hodně času na prohlídku města a i okolí. Problém jej najít tentokrát nemáme, navigace nám vede dobře a tak pomalu stoupáme do kopce úzkými křivolatými uličkami. Náš hotýlek leží poblíž starého centra města jen pár stovek metrů od hradu, kam zamíříme hned po ubytování. Vstupné je opět zanedbatelné a atmosféra úžasná. Malebné městečko se šedými břidlicovými střechami všude kolem nás. Na hradě je i sbírka vojenských exponátů, například americká stíhačka, kterou údajně přinutili chrabří albánští vojáci přistát. Po prohlídce hradu se 
ještě dlouho touláme v uličkách a nasáváme místní atmosféru. Na večeři se chystáme do našeho hotelu, kde dle recenzí podávají místní speciality a prý velmi chutné. Nejlepší kuchyně široko daleko. Trochu nás překvapí, že tu nemají jídelní lístek a všichni dostávají jednotné menu sestávající z více chodů. Není to až tak špatné, ale o výjimečnosti se hovořit nedá. Bohužel během pár hodin je Zdendovi hodně špatně a jídlo mu viditelně neudělalo dobře. Už předtím měl ze změny stravy trošku problémy, které teď vyvrcholili. Strava je v Albánii hodně mastná a jeho zdravý životní styl na ní není připraven. Noc tráví na záchodě a jak zjistím později není sám. Po půlnoci slyšíme silné zvracení a myslíme si, že se opět Zdendovi přitížilo. Když však dorazíme do pokoje ten v klidu leží. Problémy má někdo jiný a velké. Ani snídaně není úžasná, ale na to jsme si již v Albánii zvykli. Jídlo je velmi levné, ale stále stejný výběr a styl. Zítra nás čeká přejezd přes hory do naší poslední albánské zastávky městečka Körce, již blízko makedonským hranicím. 7. den (13.09.2013) – přejezd pohořím Gramoz do městečka Körce
kvalita se postupně zhoršuje, takže asi po patnácti kilometrech to vzdáváme a vracíme se na původní cestu. Přeci jen nechci riskovat průjezd místy kde mají občas problémy i terénní vozidla, na to má Octavia příliš nízký spodek. Pomalu se blížíme k původnímu místu kde jsme zabočili z původní trasy a naše rychlost zase o něco roste. Čekají nás krásné výhledy, mnoho stoupání a klesání a hlavně spousta zatáček. Cestou potkáváme i české auto a pán hned stahuje okénko a vyměňujeme si dojmy z trasy a informace co nás každého ještě čeká. Za dalších pár kilometrů míjíme skupinku českých čtyřkolek, které mají vyvěšenu českou vlajku na jedné z nich. Několikrát se zastavujeme a kocháme dalšími a dalšími pohledy na albánské hory. Pár kilometrů před městečkem Körce leží další NP Bredhi Drenovë, který je velmi populární díky mnoha skalním slepencovým útvarům. Ještě se u místních ujišťujeme, že jsme zvolili správnou cestu a pomalu stoupáme do skal. Bohužel cesta je pro naše autíčko opět nad jeho síly. Po pár set metrech raději zastavujeme a musíme po svých. Na něco, jako ukazatele směru zde nenarazíte, musíte si vystačit se svojí intuicí. Nakonec zůstávám na trase sám a snažím se o co nejvyšší tempo, abych zbytek rodiny nezdržoval. Míjím krásná místa, ale slepencové útvary, 
které znám z fotografií ostatních cestovatelů stále v nedohlednu. Nakonec svoji snahu vzdávám a vracím se zpět, je příliš mnoho hodin a ani není jisté, že jsem někde neměl odbočit a šplhat přímo nahoru. Dnes skalní útvary tedy nebudou. Při návratu k autu potkávám několik pastevců se svými ovečkami, kteří se vrací z celodenní pastvy. Žádný stres a spěch. Vedou sice chudý, ale velmi klidný život. Ráno vyrazí do hor se svými ovečkami a celý den stráví v krásném prostředí obklopeni nádhernou přírodou. Je jen otázkou, jak rychle by městskému člověku začal ten jeho život chybět. No nechám polemizování a už přijíždíme k našemu poslednímu hotelu. Leží pár metrů od hlavního kostela ve městě, ale dostat se k němu nám zabere hodně času. Je tu mnoho jednosměrek, se kterými má navigace problém. Po ubytování ve velmi příjemném hotelu absolvujeme náš obvyklý program : večerní procházka s večeří. A zítra již Makedonie.8. den (14.09.2013) – ranní prohlídka města Körce, klášter Sv. Naum, Ohrid
Ještě před snídaní vyrážím na malou procházku městem, nasát místní atmosféru. Mé první kroky vedou do blízkého kostela, kde jsou již přítomni i první věřící a zároveň zde probíhá úklid. Interiér se mi velmi líbí a tak jsem rád, že mohu pořídit pár fotografií. Poté mířím do uliček města najít nějaký ten obchůdek a ještě pořídit pár lahví místního výborného a levného koňaku 
Skënderbeu. Při té příležitosti mě se dostanu do míst. kde jsou velmi zajímavé budovy. Na jedné straně nádherný secesní objekt a hned vedle naprostá ruina. Bohužel těch druhých je tu více. I tak ale stojí procházka za to. Musím se přiznat, že jsem od tohoto města mnoho neočekával, ale docela příjemně mne překvapilo. A tak po výborné snídaní i když opět servírované se vydáme do města ještě jednou, všichni společně. Nechci rodinu ochudit o tento zážitek. Aspoň už vím, kam zavítat. Pak již se loučíme s velmi pohostinnými italskými majiteli rozkošného hotýlku a jedeme vstříc Makedonii. Naštěstí dnes nebude naše cesta tak dlouhá.j Čeká nás pouhých 80 kilometrů. Neuběhne jich více než třicet a už nás potěší břehy Ohridského jezera. Ještě jsme stále na albánské straně u města Pogradec a už si připadáme jako někde u moře. Jezero je hodně velké a tak si s mořem nic nezadá. I atmosféra je tu podobná. Na hranicích je volno a naše makedonská trasa je volná. Kousek od hranic leží jedna z nejnavštěvovanějších makedonských památek klášter Sv. Nauma. Sv. 
Naum byl - spolu s Klimentem a dalšími - společníkem a spolupracovníkem Cyrila a Metoděje během jejich celého misijního díla (nejen na Velké Moravě). Po vyhnání z Moravy působil nějakou dobu v Plisce v Bulharsku a pak se i on uchýlil do Ochridu. Zde založil tento klášter a byl tu r. 910 pohřben. Původní klášter byl zničen, jeho současná podoba je ze 16. stol. Klášter je velice "profláknutá" turistická destinace. Mnišská komunita zde není, sídlí zde jen místní kněz. Bohužel, tím pádem je tu přeplněno turisty a různými krámky s bezcenným zbožím. I tak se vyplatí zde zastavit, zvláště když je při cestě a nemusíme sem zajíždět z Ohridu. Klášter je od něj vzdálen asi 30 kilometrů. Ráno se sem prý pořádají i vyjížďky lodí. My parkujeme na velkém parkovišti u kempu a hned se k nám vydává místní rybář s nabídkou projížďky loďkou a možností vidět klášter přímo od vodní hladiny. Za 3 EUR přijímáme a na čtvrt hodinky máme o zábavu postaráno. Po prohlídce se vracíme k autu a místní obchůdky nás tak neminou. Aspoň si vyměňujeme u jednoho z prodejců místní měnu - makedonské dináry - za jedno Euro jich dostaneme 60. Je neděle a tak banky budou zavřené a kurz je vlastně stejný. Ujedeme jen pár kilometrů a další zajímavá atrakce nás čeká - archeologické muzeum na vodě. Na dřevěných pontonech stojí se vkusem vybudované makety prehistorických chatrčí s veškerým vybavením. Prohlídka je to opravdu zajímavá. Nálezy kostí, keramiky, různých užitných předmětů, nářadí i ozdob z doby bronzové i stříbrné zde můžete vidět ve velkém množství. Podle tohoto množství nálezů je patrné, že osídlení zde bylo od nepaměti. V místním bufetu s výhledem na jezero si dáváme kávu se zmrzlinou. Počasí nám opět přeje a tak je všechno bez sebemenší chybky. Naše ubytování díky navigaci nalézáme bez problému a majitelka penziónu nás zve do svého malého zahradního domku na domácky vyrobený džus. V apartmánu si připadáme trochu jako v maringotce, dosti stísněný prostor. Naštěstí nás tu čeká jen jedna noc, na více dní by to chtělo více prostoru. Ohrid je makedonskou turistickou 
Mekkou. Přes léto je tu narváno, však je to taky v podstatě jediné makedonské letovisko. Přeci jen Makedonie nemá moře a jezerem si jej nahrazuje. Patří s Bajkalem a Tanganikou mezi nejstarší na světě. Je pod ochranou UNESCO a taky je ještě úplně čisté (zatím). Makedonci to tu nazývají ztracenou perlou Balkánu a mají dost pravdu. V okolí je množství kulturních památek a kousek od města jsou dva národní parky. Římský amfiteátr v centru je ještě z dob ohridského předchůdce Lihnidosu, které stálo na cestě Via Egnatia. V byzantské době se stal Ohrid biskupským centrem. Již v roce 893 zde založil biskup svatý Klement (žák Cyrila a Metoděje) první slovanskou univerzitu. Na řadě míst najdete pravoslavné kostely, nejstarší je kostel svatého Pantelejmona, kde byly uchovávány ostatky svatého Klimenta. Na úžasném místě v koutě jezera je kostel svati Jovan Bogoslov Kaneo. Dále tu máme ruiny baziliky z raného křesťanství s freskami starými 1500 let, kostel Sveti Sofija s tureckými zásahy (11. stol), kostel Sveti Kliment (13. stol, opět celý freskovaný), Archeologické muzeum v měšťanském paláci, pevnost po níž zůstaly již jen monstrózní hradby je z 10. století. Do většiny památek se platí vstupné 
100 dinárů. Postupně procházíme jednotlivé památky a ze začátku i s návštěvou interiérů. Město leží v kopcovitém terénu a tak nám nezbývá nic jiného než lézt nahoru a dolů. Dosti náročná, ale moc pěkná procházka. Z hradeb je vidět velká část jezera a celé město. V kostelu sv. Klimenta probíhají právě svatby a tak můžeme projít do areálu zdarma, vstupné se nevybírá. Jde ta jak na běžícím páse, jedna svatba uvnitř a další již čeká venku. Chvilku pozorujeme místní obřad, ale hlad je silnější. Rychle jdeme hledat něco na zub. Chceme ochutnat místní pstruhy, prý je to delikatesa. Nakonec zakotvíme kousek dál od centra, ceny jsou zde o trochu nižší. Po chutné večeři zpět do naší "maringotky" a zítra čeká Kosovo.
9. den (15.09.2013) – odjezd do Kosova, zastávka v pohoří Šar Planina a prohlídka města Prizren
Abychom získali více času na prohlídku Prizrenu vynecháme pro letošek další plánované zastávky v Makedonii. Určitě se sem v dalších letech vrátíme, například ve spojení s návštěvou bulharských hor či Řecka. Projedeme tak okolo pohoří Mavrovo a už jsou před námi hranice s 
Kosovem. Ještě musíme zaplatit 30 EUR za pojištění auta (v Kosovu neplatí naše zelená karta) a jsme za hranicemi. Vše naprosto v klidu, žádné nebezpečí na nás nečeká. Kolem nás všude hory a tak dnešní oběd bude v horském prostředí. Právě projíždíme pohořím Šar Planina a na jednom z kopců zrovna probíhá akce pouštění draků. Protože je tu i docela slušná restaurace, neváháme a jdeme zkusit kosovskou kuchyni. Při čekání na jídlo máme skoro chuť si draka zakoupit a vrátit se do ket minulých, kdy jsem také s drakem běhali. Času však není nazbyt a tak opět na cestu. Do Prizrenu jen pár kilometrů, ještě najít hotel, což není zrovna jednoduché a vzhůru poznávat město. Na internetu jsem se dočetl,že město Prizren je asi nejhezčím městem v Kosovu. Mohu říct, že 
lze s tímto tvrzením souhlasit. Pěkné město s dobrou atmosférou,určitě k tomu přispívá i krásné slunečné počasí. Úzké malebné uličky, přehršel malých krámků s docela zajímavým zbožím (parfémy, koření atd.), mešity, kostely, starý most a nad městem zřícenina hradu Kalaja. Zajímavě se zde prolíná náboženství, i když bohužel to pravoslavné je značně v útlumu. V roce 2004 došlo k vypálení několika budov a kostelů během jedné noci a hodně Srbů následně město opustilo. Pozůstatky těchto událostí jsou více než patrné. Pravoslavné památky jsou stále střeženy vojáky a mnoho budov nebylo obnoveno a zůstaly jen polorozpadlé ruiny. Trochu smutný pohled. Ve městě se prochází mnoho lidí, spíše se ale jedná o místní, cizinců tolik není. Stále mezi nimi panuje strach z případných nepokojů. Oproti například Ohridu není k dispozici ani 
mnoho propagačních materiálů, jen pár ne zrovna podařených pohlednic a jediná knížka popisující místní památky. Šplháme vzhůru na pevnost a zkoumáme okolí. Je Hrad je poměrně rozlehlá a z každé strany je jiný výhled. Na jedné město, na druhé hory, které město obklopují. Po sestupu navštěvujeme největší mešitu Sinan Paša , která je volně přístupná a nikdo nám nebrání udělat si pár fotografií. Jen se musí člověk zout a už může nakouknout dovnitř. Interiér je bohatě vyzdoben a je na co se dívat. Večeři si dáváme kousek od starého mostu s výhledem na město a pevnost. Další příjemně strávený den.
10. den (16.09.2013) – návštěva klášterů Novi Děčani a Patrijaršija (Péčský patriarchát), soutěska Rugova, přejezd do Srbska města Novi Pazar
Ráno hustě prší a tak ani příliš nespěcháme na snídani. Bohužel musíme do elektra a i krátká procházka není v dešti zrovna příjemná. Nakonec zboží seženeme až v obchodním domě. Kupodivu přestává pršet, ale stále je zataženo a hory jsou v mlze. Velká škoda, okolí je krásné. První naše 
cesta vede do klášteru Novi Dečani. Projíždíme přes vojenské zátarasy a vojenské hlídce odevzdáváme pasy a za ně dostáváme propustku. Hlídka volá do kláštera, že je přijdeme navštívit, naštěstí souhlasí. Unikátní komplex , zbudovaný v letech 1327 - 1335 králem Stefanem Urosem III. Dečanskim. Po králově smrti jej dostavěl jeho syn Dušan. Dečani představuje největší církevní stavbu středověkého Srbska. Základ tvoří kostel Krista Pantokratora s oltářním bohatě zdobeným prostorem. Malířská díla kláštera zobrazují na tisíc postav a výjevů z historie křesťanství. Zachoval si původní kamenný ikonostas a větší část ikon ze 14. století. Dečanská klenotnice patří mezi nejbohatší 
klášterní klenotnice v celém Srbsku, čítá kolem 60 ikon ze 14. - 17. století, staré rukopisy, velký počet knih a církevních předmětů, které jsou vystavovány v klášterní jídelně. Od roku 2004 je klášter zapsán na seznamu UNESCO. Uvnitř kláštera je kromě nás i skupina Poláků kteří dostávají podrobný výklad. My si prohlížíme prostory sami a dokonce si udělám i několik fotografií. Opravdu mimořádný zážitek, tak zachovalý klášter jsme ještě neviděli. V místním obchůdku si lze koupit velmi pěkného knižního průvodce, klášterní rakiji a další suvenýry. Místní mniši jsou velmi podnikaví, jaký to rozdíl od mnišek v Péčském klášteře. Zde se pouze modlí, ani žádný výklad nedostaneme. Vstup do kláštera je obdobný jako v Dečani. Leží asi dva kilometry za městem, my však parkujeme v centru. Čeká nás tak dvoukilometrová procházka. Město Pëje nás moc nenadchlo, samé nezajímavé obchody a ani v centru to není lepší. Nenajdeme tu ani pořádnou restauraci a tak hned pokračujeme ke klášteru. Těsně před ním se objevuje pěkná luxusní pizérie a bez hostů. Jsme tu úplně sami. Slušné ceny, slušné jídlo, co si víc přát. Posilněni vstupujeme obdobným způsobem jako v Děčani do kláštera. Jedná se o jedinečný komplex kostelů s originálním půdorysným zasazením staveb. Opět se jedná o úžasnou prohlídku a i když bez 
výkladu. Těžko se rozhodnout, který klášter je hezčí. Od roku 2006 byl připsán Péčský klášter k Dečanskému do seznamu UNESCO. Po klášterech zase trochu přírody. Pokračujeme dále do blízké soutěsky Rugova. V ní vede úzká silnička po břehu říčky. Rychle se dostáváme do sevření skal a zalesněných kopců. Porůznu se objevují jeskyně a luxusní penzióny. Počasí ze výrazně zlepšilo a tak se vydáváme stále dál a dál. Až na hranici s Černou Horou, která je v současné době uzavřena nedojedeme, čas nás tlačí. Ještě pár zastávek a vracíme se do města a jedeme na hraniční přechod v horách s Černou Horou. Nechceme riskovat přechod přímo do Srbska odkud by nás mohli vrátit. Pokud nemáte razítko ze srbsko-kosovského přechodu, hrozí Vám že Vás celníci vrátí zpět. Prý se snad dá projít na občanku, ale raději jsme to neriskovali a jeli přes pohoří Proklatije s množstvím zatáček, klesání a opět stoupání. Trochu zdlouhavá cesta a ke konci už i bez výhledů, protože dojíždíme za tmy. Náš další hotel leží kousek za městem Novi Pazar v Srbsku a tak to budeme mít zítra jen kousek k dalším klášterům. Přechod přes hranice byl v obou případech naprosto bezproblémový. Dnešní den byl dlouhý, náročný, ale s úžasnými zážitky. Věříme, že i v Srbsku si užijeme další.
11.den (17.09.2013) - den srbských klášterů
Ráno začínáme snídaní, která nám byla večer nabídnuta za 1,30 EUR, neberte to. Dokonce dostaneme vybrat ze čtyř možností. Blízké město Novi Pazar vynecháme a jedeme přímo ke klášterům. Čeká nás nedaleký 
románský kostelík sv. apoštolů Petra a Pavla v Rasu. Místní správce nám doporučuje navštívit i další kostelík na blízkém kopci Djurdjevi Stupovi a dokonce nám jej ukazuje na svém tričku. Dřív nás ale čekají Sopočani. Klášter leží nedaleko Stareho Rase, tj. západně od Noveho Pazaru a dnes společně se zmíněnými ruinami města patří na seznam dědictví UNESCO. No, moc nás návštěva neuspokojila, kláštery v Kosovu byly zajímavější. Monastýr je vybudován v byzantském stylu, ale vypadá majestátně, jako by nešlo o klášter, ale o hrad. Tím, čím se klášter proslavil, jsou fresky. Nejznámější je freska Matky Bohorodičky na západní zdi, kterou prohlásili v roce 1961 za nejkrásnější fresku pravoslaví. Nám se ale pomalu více líbil i doporučovaný kostelík Djurdjevi Stupovi, odkud je krásný výhled do okolí. Klášter založil Stefan Nemanja, stavba byla dokončena r.1171 a kostel byl vymalován okolo 1175. Stojí asi 830 let z toho 300 let je v troskách a 40 let v rekonstrukci.Roku 2002 byl obnoven klášterní konak, což byl předpoklad pro návrat klášterního života po 300 letech.Dnes žijí v klášteře 4 mniši a 2 novicové. Stále zde pokračuje rekonstrukce, ale klášter je volně přístupný. Rodina se pobavila i se štěnětem, která se zde v klášteře potuluje. A teď na další klášter Studenica. Cesta nás vede opět kolem našeho včerejšího hotelu, jen je o pár hodin více. Míříme do hor a opšt nás čeká řada zatáček. Máme hlad, ale žádná restaurace na obzoru. Kousek před klášterem vidíme nenápadnou restauraci. Před ní žena středního věku něco míchá ve 
velkém sudu. Ptáme se zda bychom mohli poobědvat, komunikace trošku s problémy, ale nakonec se domlouváme, že můžeme dovnitř. Prý nám připraví pstruhy a míchaný salát. No uvidíme. Prostředí nám připomíná naší čtyřku za socialismu. Špinavé ubrusy, místy propálené od cigarety. Ale to jídlo! Po chvíli čekání nám majitelka přináší velký tác s osmi pstruhy a další tác se salátem. Co říci ? Delikatesa a platíme v přepočtu pouhých 550 Kč. To se nám bude pokračovat v objevování klášterů. Čekají nás dnes ještě dva : Studenica a Ziča. V prvním máme i osobního průvodce a dostáváme podrobný výklad. Jedná se o jeden z největších a nejbohatších srbských ortodoxních klášterů. Klášter proslul především unikátními byzantskými freskami ze 13. a 14. století. Tento sakrální komplex je od roku 1986 zařazena na světový seznam kulturního dědictví UNESCO.Celému areálu dominuje jednolodní kostel Panny Marie se třemi absidami a bílou mramorovou fasádou. Severozápadně od
kostela Panny Marie pak stojí kostelík sv. Jáchyma a Anny, známý pod přízviskem Králův kostel, ze 14. století. Další významnou stavbou je kostel sv. Mikuláše, malá jednolodní stavba s vnitřními freskami ze 12. a 13. století. Klášter založil Stefan Nemanjić, zakladatel srbského středověkého království, v roce 1190, proto se považuje za hlavní srbský klášter a kulturní a vzdělanostní centrum středověkého státu. Od poloviny 15. století se klášter stal cílem několika tureckých útoků, ale nejhorší však bylo zemětřesení a požár na začátku 17. století. Poslední dnešním cílem je klášter Žiča. Už při příjezdu nás překvapí obrovské a také prázdné parkoviště. Je tady pouze jediné auto a jeho řidič si zkouší couvání. Jedná se o auto autoškoly. I cesta ke klášteru je nová a trošku předimenzovaná. Docela by mi zajímalo, kdo veškeré investice hradil. Že by přispěla EU ? Původně jsme neměli tento klášter v našem plánu, ale na internetu jsem o něm slyšel mnoho pochvalných zpráv. Chtěli jsme zjistit, zda jsou pravdivé a klášter nás mile 
překvapil. Doporučuji. Klášteru dominuje kostel červené barvy, jež je charakteristická pro vladařskou dynastii Nemanjićů a zároveň symbolem zde prolité krve. Právě zde sídlil sv. Sáva, první arcibiskup samostatné srbské církve (do klíčového roku 1219 spadala pod jurisdikci Ochridu) a nejvýznamnější srbský světec (dnes patron vzdělání). Neblahý osud postihl i Žiču – z původní výzdoby kostela se dochovalo jen velmi málo, fragmenty fresek však svědčí o jejich vysoké úrovni. Ještě nedokončíme prohlídku areálu a už se žene bouřka a déšť. Rychle utíkáme k autu a míříme na Bělehrad. K hotelu dojíždíme za tmy, ale naštěstí nám navigace pomůže. Ještě si dáme večeři z vlastních zdrojů a rychle spát. Zítra krátká prohlídka Bělehradu a pak 900 kilometrů domů.
12.den (18.09.2013) - prohlídka Bělehradu a cesta domů
Počasí nám opět přeje, svítí sluníčko. V plánu máme navštívit hlavní památky města a to všechno stihnout za dopoledne. Času tedy není mnoho a tak autem rychle k největšímu pravoslavnému chrámu v Evropě 
pojmenovaném po Sv. Sávovi. Parkujeme na placeném parkovišti a k chrámu máme pár stovek metrů. Jedná se vlastně o staveniště, stále není uvnitř dostavěn a protože stavba je financována pouze ze sbírek bude probíhat ještě mnoho let. I tak ale stojí za návštěvu pro svou monumentálnost. Po krátké zastávce u jedné budovy fit centra neobvyklých tvarů, u které se chtěla zastavit Péťa přejíždíme ke komplexu Kalemegdan. Jedná se o rozsáhlý park v centru města, s výhledem na jedinečný soutok Sávy a Dunaje. Součástí parku je pevnost určená původně především vojenským obranným účelům . Odtud to je jen pár kroků na hlavní bulvár Kněza Mihaila. Tady se stavíme v pekárně, zakoupíme něco na zub a pomalu se vracíme k autu. Přeci jen nás čeká hodně kilometrů a hranice Srbska s Maďarskem, kde se dá očekávat zdržení. Nakonec není velké, ale i tak domů přijíždíme přesně o půlnoci. Ke zhodnocení balkánského výletu se určitě ještě dostanu, snad už příští měsíc.
