Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dubaj a Indonésie 2014 cestopis den 1 -17

 

Naše cesta Dubai a Indonésie srpen 2014

Itinerář naší cesty :
1.den – odlet z Prahy s Emirates v 15,30 hod. přílet do Dubaje v 23,30, odjezd do hotelu
2. den – celodenní prohlídka Dubaje – Old Town, Emirates Mall, Dubai Mall a Burj Khalifa, v 18,30 místního času odlet do Jakarty
3. den – přílet do Jakarty v 5,45 hod, vyřízení víz, přesun k terminálu 3 a odlet do Yogyakarty, přílet v 11,30 a odjezd taxíkem do hotelu, ubytování, oběd a odpoledne opět taxíkem návštěva hinduistického komplexu Prambanan, návrat místním autobusem do centra Yogyakarty, večeře a návrat do hotelu.
4.den- celodenní prohlídka města Yogyakarta - Kraton, Saman Sari

5.den – planina Dieng a chrám Borobudor

6.den – přejezd k sopce Bromo

7.den – výlet na Gunung Bromo a přejezd do Kawah Ijen

8.den – výlet na Kawah Ijen a přejezd do města Ubud na Bali
9. den – Mengwi – Pura Taman Ayun a Pura Tanah Lot
10 den – Monkey forest, Ubud, Goa Gajah, Pura Tirta Empul a na závěr Gunung Kawi Royal Monuments.
11.den – odjezd z Ubudu, rýžová pole u Pupuana, hory u Munduku a přejezd do Loviny
12.den – Výlet k vodopádu Gitgit, chrám Pura Ulun Dana Bratan, trhy ve vesnice Candikuning, balijská botanická zahrada
13.den – Koupání Lovina, budhistický chrám Brahmavihara Arama
14.den – přejezd do Tulambenu, zastávky Pura Meduwe Karang, Pura Ulun Danu Batur, výhledy na sopku Batur, temple Besakih, Tirta Gangga, rýžová pole
15 den - koupání a potápění Tulamben, rýžová pole, vodní palác v Ulungu,
16.den - ráno potápění a poté odjezd do Kuty, cestou zastávky v chrámu Goa Lawah, procházka z Goa Gajah k reliéfům Yeh Pulu
17 den - odlet  do Jakarty, prohlídka města a poté odlet do Dubaje a potí do Prahy
 
 

 1.den. odlet do Dubaje

 Tak po třech letech se zase konečně dočkáme cesty do Jihovýchodní Asie. Tentokrát budou naším hlavním cílem ostrovy Jáva a Bali v ostrovní Indonésii. Poprvé se nám podařilo sehnat celkem levné letenky do Asie přímo z Prahy a tak nám ubude ne zrovna komfortní přesun autem do Německa nebo Rakouska. Stačí objednat na půl druhou taxi a za 15 minut p1010121.jpgjsme již u terminálu 1 ruzyňského letiště. Čeká nás šestihodinový let do Dubaje. Původně jsme zde zastávku vzhledem k naší loňské cestě ani neplánovali, ale představa dvou nocí na letišti nás přesvědčila, že bude lepší tu pár hodin strávit. Vybral jsem jeden z levnějších hotelů v oblasti staré Deiry. Druhý den ráno nebude daleko na Gold market. Náš let proběhl v pohodě, přeci jen standardy Emirates jsou na vysoké úrovni. Jen s příručními zavazadly jdeme najít taxi a za 64 dirhamů jsme za pár minut na místě a můžeme se odebrat k spánku.

2.den – prohlídka Dubaje a odlet do Jakarty
Vstáváme před osmou hodinou, ale že bychom se dobře vyspali, to se říci nedá. Celou noc k nám doléhal zvuk místní diskotéky a k tomu se přidávalo místní čerpadlo. Jelikož jsme byli po cestě znaveni, po delší době se nám přeci je podařilo usnout. Na snídani jsme zakotvili o pár uliček dál a společně s několika místními zakousli místní snack. A teď rychle do víru starého souku. Je sice ráno, ale už nyní je teplota přes 35 stupňů a nedýchá se zrovna nejlíp a bude určitě hůře. Ještě. Že je možnost se skrýt před horkem v klimatizovaných nákupních centrech. Jinak bychom se zde asi uvařili, odpoledne bude dosahovat teplota až k padesáti stupňům. Naše kroky vedou do zlatého souku, který je nám důvěrně p1010104.jpgznámý. Dá se říci, ýe nás již v Dubaji nic nového nepřekvapilo. Asi po dvouhodinové procházce pokračujeme k metru a zde si kupujeme celodenní jízdenky na metro, jednu za 16 dirhamů. Využijeme ji i k cestě zpět na letiště. Prohlídku shoping mall startujeme v Emirates, které jsme minule nestihli. Jedná se o trošku starší obchodní centrum, které je zajímavé zejména svým ski centrem s asi 500 metrů dlouhou sjezdovkou a sedačkovou lanovkou. Mají tu i další atrakce pro malé i velké. Místní se tetelí v teplých bundách při teplotě kolem nuly. Trochu mi připadá, že již nevědí, co nového vymyslet. V druhém shopping mallu je k dispozici podvodní ZOO, vodopády a aquarium. Prohlídka včetně občerstvení nám zabere zbytek dne a samozřejmě nezapomeneme si vyfotit znovu nejvyšší budovu světa Burj Khalifa. Tím ukončujeme naší prohlídku Dubaje a vracíme se zpět k terminálu jedna, odkud nás čeká osmi a půl hodinový let do Jakarty.
3. den – přílet do Jakarty, přelet do Yogyakarty, prohlídka Prambananu
I druhý let proběhl bez sebemenších problémů a před šestou ranní vstupujeme na indonéskou půdu. Nemile nás překvapí informace o zvýšení vstupního víza na 35 dolarů s platností od 01:07.2014. Teplota se pohybuje okolo třiceti stupňů a oproti Dubaji se dýchá podstatně lépe. Autobusem p1010136.jpgse přesunujeme k terminálu 3, odkud odlétají všechny nízkonákladové společnosti, tedy i Air Asia. Zbývající čas do odletu trávíme na lavičkách a snažíme se nabrat trochu nových sil na odpolední prohlídku města. Na poslední chvíli měníme program, protože otevírací doba památek V Yogyakartě je krátká a vše bychom určitě nestihli.  Po příletu si zakupujeme v odbavovací hale voucher na taxi a chvíli nám trvá než najdem správné stanoviště. Posílají nás z jednoho místa na druhé a zase zpět. Vytrvalost ale růže přináší a tak něco po dvanácté se před námi objevuje zcela nově postavený hotel Rengganis, jehož dominatní barvou je zelená. Po krátké relaxaci vyrážíme do indonéských ulic. Už jsme trochu pozapomněli na místní asijskou dopravu s nekonečným množstvím motorek, rikš a dalších dopravních prostředků. Hned na začátku jsme svědky malé dopravní nehody auta s motorkou. Prudký náraz, motorkáři na zemi, ale naštěstí bez větších následků. Ani se nevolá policie, řidič si jen zkontroluje oděrky na svém automobilu, motorkáři chvilku sedí na chodníku, místní jim přinesou vodu a během pár minut již o nehodě nikdo neví. Druhá hodina klepe na dveře a naše žaludky touží po dalším občerstvení. Okolo nás je spoustu restaurací a tak není problém v jedné z nich zakotvit. Ceny příjemné, jen za pivo si musíte připlatit, tak jak je muslimském světě zvykem. Hned vedle restaurace je cestovní agentura, ale na můj dotaz ohledně zajištění taxi na Prambanan, přichází majitelka s nehoráznou cenou 350 tis. rupií. Chvilku nám trvá, než se nám podaří odchytnout taxi a mezitím se nám vnucují všude přítomní majitelé šlapacích rikš. Taxikář nám nabízí svezení za 100 tis. A protože se pomalu blíží večer, tak nabídku akceptujeme. Provoz dostupuje ke svému vrcholu a tak nám cesta zabere skoro čtyřicet minut a přitom je Prambanan jen 15 kilometrů od centra města. Vstupy jsou již tradičně dva, jeden pro místní a druhý pro cizince. My sice dostáváme jeden nápoj zdarma, ale cena vstupu je p1010176.jpgneporovnatelná. Dospělý platí v přepočtu 20 dolarů a student deset.Prambanan je největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii a současně jeden z největších v jihovýchodní Asii. Je ukázkou typické hinduistické chrámové architektury, které vévodí 47 m vysoký centrální chrám. Je zapsán na seznamu památek UNESCO. Byl pravděpodobně postaven kolem roku 850 našeho letopočtu na čtvercovém půdorysu na pozadí majestátní sopky Merapi. Z různých pramenů je známo, že výstavba začala zhruba v 9. a skončila v 10. století našeho letopočtu. V té době Jávě vládla Mataramská říše, která vytlačila islám a nahradila ho hinduisticko - buddhistickým kultem. Nedlouho po dokončení byl ovšem opuštěn a začal chátrat.
Rekonstrukce začala roku 1918 a hlavní chrám byl kompletně zrenovován v roce 1953. Po několikero restaurováních postihlo v květnu 2006 celou Jogyakartu i okolí zemětřesení. Byly narušeny nebo dokonce kompletně srovnány se zemí nejen památky, ale i obyčejné obytné domy v této oblasti. Dnes je opětovná rekonstrukce hlavních chrámů téměř dokončena. Hlavní nádvoří zdobí celkem šest chrámů. Tři jsou velké zasvěcené bohům Višnuovi, Šivovi a Brahmovi – trojici hinduistického náboženství nazývané Trimúrti. Tři menší byly zasvěceny nosičům zmíněných bohů, naproti jejichž chrámu stojí. Vchody do hlavních chrámů jsou postavené směrem k východu slunce. Vchody příslušných menších chrámů jsou nasměrovány na západ. Chrám Nandini patří Šivovi, ukrývá krávu, na které jezdí Šiva (dnes jediná socha uvnitř). Chrám Angsa boha Brahma, v němž byla husa, zřejmě další způsob dopravy. Chrám Garuda, náležící Višnuovi, se pyšnil sochou bájného ptáka Garudy, dopravního prostředku posledního p1010172.jpgboha.Chrám opouštíme jako jedni z posledních a i když nedosahuje úrovně Angor Watu, zdejší atmosféra na nás hodně zapůsobila. Tím, že jsme jej navštívili až večer, tak se nám podařilo vyhnout velkému davu turistů a prohlídka tak neměla žádnou chybu. Abychom se více přiblížili místním, využijeme pro cestu zpět místního autobusu. Odjíždí z malého terminálu jen kousek od chrámu a každý místní Vám směr ukáže. Autobusy tu již stojí dva a na zastávce je asi třicet lidí. Sedaček v malém autobuse je bohužel podstatně méně. Nezbývá nám nic jiného než pár lidí předběhnout. To co by byl v Evropě problém, zde nikdo neřeší. Cítíme se provinile, ale jsme dost unavení a představa hodiny v přeplněném autobuse ve stoji se nám moc nezamlouvá. Lístky stojí pro všechny čtyři pouhých 12 tisíc rupií a tím, že sedíme, není až tak vyčerpávající. Jak se přiblížíme k centru města, počet našich zastávek se zvětšuje. Něco jako průvodčí, vždy zakřičí jméno zastávky a občas někdo vystoupí a okamžitě jej nahradí další. Vše probíhá ve velké rychlosti a autobus občas odjede i s otevřenými dveřmi. Pokud nenastoupíte na první stanici, tak na dalších Vás čeká dost velký problém. Zájemců je mnohem více než volného prostoru v autobusu. Konečnš jsme v centru a když vystupuje většina cizinců i my zvolíme variantu výstupu. Jsme přímo na nejznámější yogyakartské ulici M…….. Kolem nás typický večerní provoz. Spousta lidí, vůně asijských pokrmů, no prostě ta správná atmosféra. Místní jedí v bistrech na ulici, kde se sedí na zemi na kobercích. Samozřejmě i my tuto variantu vyzkoušíme, ale až zítra. Dne volíme normální restauraci, přeci jen únava dělá své. Po deváté se vracíme zpět a po krátkém posezení u piva jdeme zpát. Zítra nás čeká sultánův palác a Vodní palác (Saman Sari).
 4. den – celodenní prohlídka Yogyakarty
Dnešek začínáme zlehka, program není až tak nabitý abychom museli vyrážet hodně brzo. Vždyť si jich ještě užijeme dost a dost. V klidu tedy relaxujeme u snídaně a po desáté vyrážíme sehnat taxíka. Zase musíme kousek za hotel a tak si příště objednáme taxi přímo z recepce a ještě vlastně ušetříme. Oficiální taxa je 6 tis, rupiií a 3 500 za každý kilometr. Minimálně se ale platí 20 tisíc, tedy našich 40 korun. Proč toho nevyužít. Taxi nám staví přímo před palácem a jdeme hledat vstup. Bohužel jsem si p1010207.jpgdostatečně neprostudoval z důvodu nedostatku času průvodce a teď se nám to vrací. Kupujeme si lístky do Kratonu (sultánského paláce), ale jen do jeho menší části. Existují zde paradoxně dva vstupy. Potomci sultána se rozhádali a tak provozují každý odděleně své části. Bylo mi divné, že je vstupné levnější než se píše v průvodci a přitom ostatní památky podražili. Až po dodatečném prostudování knížky jsem se dočetl informaci o dvou vstupech, ale až poté co jsme byli uvnitř paláce. Prohlídka tak byla kratší, ale další vstupné se nám platit nechce. Jinak pro další zájemce návštěvy Kratonu, hlavní vchod do té větší části je u velkých hodin a pokladna je hned vedle. Vstupné by mělo být cca. 15 tis. rupií. My se raději půjdeme podívat do vodního paláce, který aspiruje na zapsání do listiny památek pod záštitou UNESCA. Nejdříve ale se zde musí dokončit rekonstrukční práce a to bude pár let trvat.
 
 
Dozvídáme se p1010238.jpgod našeho přiděleného průvodce informaci, že příští rok přejede do města kontrola z UNESCA, zda vše probíhá podle plánů. Průvodcovské služby jsou zahrnuty v ceně vstupenky (12 500 rupií) a jsou na velmi dobré úrovni. Dostáváme příjemného pána, který nás podrobně informuje o historii tohoto paláce.
Hned vedle by měl být ptačí trh, ale bohužel je ne a ne najít. Každý nás posílá jinam a když si vezmeme rikšu, tak nás doveze na místo, kde jsme byli před chvílí. Zde se dozvídáme, že se trh přestěhoval někam do míst, kam jsme rovněž zavítali. Opět nám není souzeno něco vidět a tentokrát je to právě ptačí trh, Naštěstí hned vedle trhu máme krásnou hospůdku i dobovými fotografiemi a velmi specifickým WC, na kterém je i spousta zajímavých předmětů. Iva si zde pořizuje pžr fotek, no kdy zase uvidí takovou zajímavost. Teď ještě sehnat taxi a nechat se odvézt na ulici S , kde je několik cestovních agentur a my si zde zarezervujeme výlety na další 4 dny. Hned v první jsme úspěšní a ceny zhruba odpovídají těm, co jsem četl od dalších cestovatelů na internetu. Hned zítra zavítáme na planinu Diang, ležící asi 120 kilometrů od Yogyakarty a podvečerním vrcholem bude největší buddhistický chrám na světě Borobudor.  Počasí tu bude asi chladnější přeci jen leží ve výškách až okolo dvou tisíc metrů. Spokojeni z dobře vykonané práce, kdy jsme i směnili 700 dolarů a stali se milionáři, jdeme najít nějakou tu hospůdku. Jak jsem se již zmiňoval včera, láká nás místní bistro, kde se sedí na zemi a jedí typické místní pokrmy. Jen pro pivo si musíme dojít do vedlejšího marketu, alespoň bude levnější. Všichni volíme variantu ryba, která je výborná, jen kdyby masa bylo více. Hlavně Zdenda na maso stále vzpomíná. Stále hledá na jídelním lístku a ne a ne se trefit. Najít hodně masa s málem oleje je tady dost velký problém. Holt bude zdravá strava zase až doma. Rychle domů, zítra nás čeká budíček v půl páté.
 
5.den – planina Dieng a chrám Borobudor
 Je pět hodin a my vyrážíme do Diengu. Přijelo pro nás auto a tak budeme mít řidiče jen pro sebe. Díky brzkému odjezdu jsou ulice Yogyakarty poloprázdné a cesta tak poměrně rychle ubíhá. Míjíme Borobudor a krajina se postupně začíná vlnit. Objevují se stupňovitá rýžová pole a krajina se nám představuje v celé své kráse. Jen je škoda, že jedeme dost rychle a fotit cestou se příliš nedá. Čím víc se přibližujeme, tak je okolí hezčí a hezčí. Míjíme vstupní bránu parku, platíme vstupné a pokračujeme k první naší dnešní zastávce 6 chrámům (vstupné zahrnující i vstup k sirnému kráteru  Sikidang je 25 tis. rupií. Na počasí máme opět štěstí, i když níže se honila pěkná mlha. Sotva jsme překročili hranici parku, tak se rozjasnilo a dokonce vysvitlo slunce. I lidí tu není až tolik a tak konečně můžeme p1010287.jpgnasát m atmosféru toho místa.  Planina Dieng je v podstatě dno bývalých sopečných kráterů, jejichž stěny se již dávno zhroutily. Na tomto místě bylo během 7. a 8. století postaveno kolem 400 hinduistických svatyň, z nichž do dnešní doby zůstalo jen osm. My jsme jich navštívili pět – chrámy (indonésky candi) Arijuna, Semar, Srikandi, Puntadewa a Sembadra. Chrámy jsou opravdu velice zajímavé svým umístěním vysoko v horách a celkovou atmosférou. Druhou dnešní zastávkou je sirný kráter Sikidang, ke kterému dojdeme podél z velké části opuštěných stánků, z kterých je v provozu jen pár. Proč je většina zavřena a poničena se můžeme jen domnívat. Zřejmě je zde málo turistů a tak si prodejci našli zajímavější místa. Ze sirného kráteru (jezírka) je silně cítit síra a stále bublí vařící voda smíchaná s bahnem. Z vody samozřejmě vychází spoustu páry a tak toto místo působí dost mysticky. Ve zdejších horách, v nadmořské výšce 1.500 – 2.000 m n.m. pěstují místní obyvatelé na horských terasách převážně brambory, jahody, fazole a rajčata. Jsou zde také významné jablečné sady na Jávě. Brambory se sklízejí ručně 4 x p1010325.jpgdo roka! Brambory, jejichž váha dosahuje i sto kilogramů, jsou z teras odnášeny ve dvou koších spojených bambusovou tyčí opřenou o ramena zemědělců, což je úctyhodný výkon. Po terasách je v plastových trubkách rozvedena voda, která se sem z údolní řeky tlačí čerpadly. Poslední zastávkou zde bude jezero Wanga.  V cestovní agentuře nás upozornili abychom rozhodně neplatili vstup k jezeru, ale nechali se vyvézt na vyhlídku odkud je prý jezero pěkně vidět. Náš řidič nás samozřejmě dovezl k hlavnímu vstupu kde je pro cizince vstupné 100 rupií. Když jsem mu řekl, že chceme na vyhlídku, tak se začal vymlouvat, že se tam nedá dojet a prý musíme přes hlavní vstup. Určitě má slíbenou provizi a tak dělá jako by tu nikdy nebyl. Bohužel nakonec vstupné platím, což je určitě chyba, ale nechce se mi dohadovat. Procházíme se okolo jezera a dle zdejších ukazatelů se dostáváme až na vyhlídku, kam se dá samozřejmě vyjet i autem. V okolí jezera navštěvujeme i několik menších jeskyní s pěknými soškami.  No pěkné, ale za naše dvě stovky, trochu moc.Po malém rozčarování končíme prohlídku planiny Dieng a pomalu se vracíme zpět k dnešnímu vrcholu, budhistickému chrámu  Borobudur, který  leží cca 40 km severně od Yogyakarty nedaleko soutoku říček Elo a Praga obklopen horami a stále dýmající sopkou Merapi. Podmínky vstupu do chrámu a vstupné jsou stejné jako na Prambananu. Jen si tentokrát nemusíme oblékat sarong, i když na fotkách ostatních cestovatelů jsem jej viděl. Podvečer dodává tomuto místu podmanivou atmosféru, jen to množství lidí je kazí. Bohužel je nyní v Indonésii hlavní sezóna a na počtu místních  turistů se to odráží. Cizinců tolik není a proto jsme opět několikrát žádáni o foto s místními. Hlavně naše děti si mohou pžipadat jako p1010426.jpgcelebrity. I tak ale patří Borobudor k velkým zážitkům. Byl vystavěn na umělém kopci, navršeném jenom pro tento účel, někdy mezi lety 732 - 900 stavitelem Guanauharmou. Jeho podoba je podle pověsti zakleta v hoře Menoreh, která skutečně připomíná lidskou hlavu. Jméno Borobudur pravděpodobně pochází z kombinace slov vihára (kláštěr, svaté místo) a budur (vyčnívající kopec). Boro-budur tak znamená "klášter na kopci". Některé prameny uvádějí název „klášter tisíce Buddhů“. Chrám je postaven z vulkanického andezitu. Jednotlivé kvádry nejsou spojeny žádným pojidlem, pohromadě drží díky důmyslnému systému zářezů a zoubkování. Díky tomu stavba přečkala nejen častá zemětřesení, ale i velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Před příchodem muslimů buddhisté chrám zasypali a odkryt byl až v letech 1811 - 1816 britským guvernérem Rafflesem. Na základě studia historických dokumentů, legend, výpovědí se dal do průzkumu celé oblasti a nakonec nalezl trosky Borobuduru. I přes tento fenomenální objev prošlo ještě dalších sto let, nežli si Holanďané uvědomili kulturní a historickou hodnotu Borobuduru a začali s jeho rekonstrukcí. První pokusy vedené inženýrem Van Erpem nebyly úspěšné.
Opakované pokusy v šedesátých letech byly přerušeny zemětřesením. Celá stavba hrozila zřícením, neboť kopec, na kterém byl Borobudur vztyčen, se začal rozjíždět. Indonéská vláda požádalo o pomoc UNESCO, které v roce 1972 vydalo výzvu světové veřejnosti ke sbírce prostředků a již rok poté byl založen peněžní fond.V roce 1973 se začalo s přesným měřením a propočty a v roce 1975 se začala celá stavba rozebírat podle přesného, elektronikou hlídaného plánu, aby nedošlo k narušení statiky zbývající stavby. Každý z více než milionu kamenných kvádrů dostal číslo a p1010454.jpgbyl podroben náročnému restaurování, které trvalo u každého kamene zhruba 14 dní. Dále bylo potřeba identifikovat a umístit cca 10 tisíc kvádrů, které se již ze stavby uvolnily a ležely v okolí. Rekonstrukce trvala do roku 1982 a stála 25 milionů USD.Dvojitou základnu stavby tvoří čtverec o délce strany 103 metry. Do výšky obsahuje celkem 9 teras, z toho spodních 6 je čtvercových, a vrchní 3 jsou kruhové. Nejvyšší terasa dosahuje délky 60 metrů.Na samém vrcholu stavby stojí 16 metrů vysoká stúpa. Tato stúpa má vnitřní prostor, v němž spočívá nedokončená socha Buddhy. Tento prostor není přístupný zvenčí. Jednotlivé terasy jsou zdobené pásem 1.460 velkých figurálních a 1.212 menších ozdobných panelů s basreliéfy obsahujících výjevy ze života Buddhy, včetně jeho předchozích vtělení. Na konci prohlídky procházíme okolo velkého množství suvenýrů za velmi slušné ceny. Přeci jen je vidět, že zde ještě nejsou zkaženy evropskými a americkými turisty ochotnými zaplatit cokoliv. Na parkovišti se chvilku hledáme se Zdendou, který na nás čekal u vstupu a tak jsme se minuli. Po půl šesté opouštíme Borobudor a čeká nás více než hodinová cesta do našeho hotelu. Další náročný den je za námi.
 
 
6 den – přejezd do NP Tengger Bromo Semeru
Tak na dnešní den se moc netěšíme. Celý jej strávíme v autobuse, čeká nás v něm nejméně 12 hodin. Přijíždí přesně v osm hodin a po nás nabírá ještě další cestovatele, takže jak bývá v Indonésii zvykem je úplně plný. Cestou do městečka Probolingo máme jen dvě zastávky a to jsme si ještě první sami vyžádali na WC, asi po čtyřech hodinách jízdy. Druhá je na oběd v trošku dražší restauraci, ale s tím se musí počítat, řidič dostane opět nějakou tu provizi. Jinak cesta není moc zajímavá, stále projíždíme vesnicemi, kterí na sebe postupně navazují a není tak poznat kdy jedna končí a druhá začíná. Příroda se vyskytuje jen sporadicky, sem tam nějaké to rýžové políčko. Do Probolinga přijíždíme až v půl deváté a zastavujeme se v cestovní agentuře, kde poměrně dlouho čekáme na administrativní vyřízení našeho pokračování cesty do nejvýše položené vesničky Cemara Lavang (2 775 metrů), která leží již  jen kousek od Gunung Bromo. Přestupujeme do silnějšího mikrobusu a necelou hodinku se šplháme do hor.Je tu chladněji, ale očekávali jsme teploty ještě nižší. K našemu překvapení je ubytování na velmi slušné úrovni a dokonce tu funguje i internet. Po našem dotazu ohledně večeře nás posílají místní do blízké restaurace a i přes pokročilý čas je kupodivu stále v provozu a nabízí slušný výběr jídel. Dlouho se nezdržujeme, zítra nás čeká budíček ve 3 hodiny ráno.
7.den – výlet na Gunung Bromo a přejezd do Kawah Ijen
Jsou tři hodiny ráno a slyšíme jak postupně přijíždí jednotlivé džípy. V půl čtvrté na klepou na dveře našeho bungalowu a dožadují se našeho nástupu do džípu. Ivě bohužel po včerejší dlouhé cestě není nejlépe a tak nálada je u nás na bodu  mrazu. Ani děti zrovna nepřekypují optimismem. Vše ještě zhorší, když nás průvodce nutí nastoupit do džípu, kde jsou před námi již dva francouzi. Chudák Péťa sedí se svou nakřáplou kostrčí skoro na zemi, no to bude zase jízda. Stoupáme ještě výše a písečnou krajinou p1010501.jpgse přibližujeme k cíli naší cesty, na vyhlídku odkud je prý nejlepší pohled na všechny sopky v okolí v NP Tengger Bromo Semeru.  Patří k nim vyhaslá sopka Batok, aktivní síru plivající kráter Bromo a ohromná dýmající sopka Semeru. Připadáme si jak někde v poušti a okolo nás jeden džíp vedle druhého. Moc soukromí na vyhlídce asi nebude. Naše obavy se rychle naplňují. Kousek před vyhlídkou musíme zastavit a zbytek cesty dojít pěšky a prokličkovat mezi zaparkovanými džípy. Cesta je naprosto ucpaná a jen s velkými obtížemi průchozí. Všude kolem nás jen auta a zástupy lidí, jak někde na manifestaci. Žádné soukromí mít nebudeme.  Ještě ke všemu ti otravní prodejci s nabídkou pronájmu teplých bund do mrazivého rána. Když vidím třesoucí se Ivu zimou, tak raději jednu bundu za 20 tisíc rupií půjčuji, aby se mohla trochu zahřát a nálada poskočila o stupínek výše. Konečně jsme u cíle na vyhlídce, kde se již tísní velký dav lidí namačkaných u zábradlí s připravenými foťáky. Co lze více říci, atmosféra žádná. Sluníčko pomalu vychází, fotoaparáty cvakají. Pohledy jsou famózní, jen ta atmosféra úplně chybí. Snad poprvé můžeme říci, že fotografie překonala skutečnost. Ono totiž, když se  člověk musí protlačit přes stojící dav, aby alespoň na pár sekund zahlédl něco z té krasy, tak všechna atmosféra je ta tam. Asi po dvaceti minutách se konečně dostáváme až k zábradlí a můžeme chvíli fotit. Dav se pomalu přesouvá k džípům, protože bude následovat přesun ke kráteru Bromo a výšlap až na samý okraj kráteru. Tentokrát pouštím Ivu dopředu k řidiči, je jí stále hůře. Já se k nelibosti francouzů nacpu na jejich stranu, tentokrát se jim nebude tak pohodlně cestovat. Řidič nám zastavuje ještě na jedné vyhlídce, odkud sice není tak pěkný výhled, ale jsme tu sami. Je až neuvěřitelné, co dělá prostředí. Hned si ty krásné p1010530.jpgpohledy můžeme mnohem lépe vychutnat. Ke kráteru nám zbývá pár posledních metrů. Náš džíp parkuje asi 300 metrů od místa, odkud se začíná šplhat nahoru. Důvodem jsou majitelé koní a oslů, kteří si  potřebují vydělat a nabízejí vyvezení koňmo o kousek výše. Pár džípů parkuje až u opuštěného kláštera, který leží jen pár metrů od stezky vedoucí na vrchol. Sopečným prachem se prodíráme společně s dalšími nahoru a na schodech se vše zastavuje a tak čekáme ve frontě až se opět dá do pohybu. Dá se sice šplhat mimo hlavní trasu, ale nadmořská výška a zejména silné sirné výpary dělají své. Ke všemu jsme si nevzali roušky, které jsme si včera zakoupili na zítřejší výlet k sirné sopce Kawah Ijen. Bohužel nám nedošlo, že i zde by rozhodně přišli vhod. Konečně jsme na vrcholu, dělíme pár fotek a rychle pryč. Ještě si kupujeme předraženou malou vodu, abychom se vůbec mohli trošku nadýchnout. Včera večer nám došla a již ji nebylo kde zakoupit. Občas se dýchá lépe, záleží jak se stočí vítr, který postupně nabírá na intenzitě.   Sirné výpary jsou pak velmi silné a člověk se skoro dusí. Po sestupu nás čeká průchod pouštní bouří, vítr dělá divy. Je špatně vidět, stěží nalézáme p1010535.jpgsvůj džíp. Vracíme se zpět do našeho bungalowu na snídani a máme i pár minut na odpočinek. Bylo to krásné, jen ta atmosféra chyběla. Snad bude zítra na Kawah Ijen méně  lidí a vice si užijeme klidu. Teď nás čeká pěti hodinový přesun, což je rozhodně lepší než včera. Na ubytování přijíždíme opět za tmy, ale o poznání dříve. Za to kvalita pokojů je výrazně horší. Jsou hodně vybydlené a na zdích je i plíseň. Ještě, že se jedná o jednu noc. Po večeři se ubíráme ke spánku, čeká nás další budíček ve tři hodiny. Průvodce nám dokonce nabízel možnost dalšího výletu na Blue Fire. Nikde v průvodci jsem o této možnosti nečetl a tak raději nebudeme riskovat. Hlavně se však potřebujeme vyspat a trochu odpočinout. I na Zdendu leze nějaká ta chřipka. Úplný lazaret se u nás zabydlel. Snad se vše zlepší v dalších dnech.
8.den – výlet na Kawah Ijen a přejezd do města Ubud na Bali
I dnes stáváme po třetí hodině a v půl čtvrté jdeme na snídani, která se skládá ze dvou plátku ne zrovna chutného toustového chleba jemně namazaného máslem a jednoho vejce. K tomu všemu je možnost si načepovat trochu čaje. V restauraci jsme první a až po nás začínají přicházet další turisté. Po čtvrté hodině odjíždíme dodávkou z našeho hotelu do vesničky Pal Tuding, odkud se k jezeru musíme vydat pěšky. K výchozímu místu dorážíme pár minut před pátou hodinou ranní a zahajujeme tříkilometrový výstup  po hliněné prašné a kamenité cestě do p1010559.jpgstrmého kopce. První část cesty je celkem v pohodě, ale čím dále je cesta strmější. Jdeme pomalu a s za námi jeden z nosičů síry. Stále se usmívá a nechce nás předejít. Nezbývá nám než jeho společnost snášet celou cestu nahoru. Počasí je celkem chladné , ale alespoň se lépe dýchá. Postupně se rozednívá a tak vidíme krásnou přírodu kolem sebe. Bohužel je zataženo a vrchol hory je zahalen v mlze. V této chvíli si myslíme, že pro dnešek nebude z výhledů nic. Kousek před vrcholem doplňujeme zásoby vody, posilňujeme se čajem a vydáváme se na poslední část výstupu. Ještě několk slov o Kawah Ijen: Jde o bývalou sopku, která má nyní v kráteru zeleně zbarvené jezero. . Vulkán je stále trochu aktivní - jde z ní kouř, který silně zapáchá sírou. Kráter slouží také jako sirný důl. Těží se ale velice primitivně - na dně kráteru se síra taví pomocí tepla z vulkánu, po ztuhnutí se láme na kusy a nosiči odnášejí ke zpracování. Jejich cesta je velice náročná - nejprve asi 100 m převýšení prudce nahoru na okraj kráteru a pak zhruba 3,5 km po cestě dolů, s převýšením okolo 800 m. Přitom každý nese 60 - 100 kg síry.  Nosiči jsou placeni 150 IDR za kilogram (tj. cca 30 haléřů) odnesené síry. Obvykle p1010565.jpgzvládnou dvě cesty za den, výjimečně i tři. Opět se na nás usměje štěstí, protože díky větru se začíná mlha postupně rozestupovat a snad těsně před vrcholem vysvitne i sluníčko. Okolo nás se začínají vracet první nosiči síry se svým nákladem. Když vidíme jejich vybavení, tak vůbec nechápeme jak tu náročnoz cestu mohou zvládnout. Vždyť v poledne dosahuje teplota až k čtyřiceti stupňům. Přicázíme až k samotnému okraji kráteru a z dálky pozorujeme dělníky při práci. Po včerejší zkušenosti se raději dolů nevydáme. Oficiálně je vlastně nyní cesta dolů zakázána a může se pouze s průvodcem za 100 tisíc rupií na osobu. Alespoň mají nějaký přivýdělek ke své těžké práce. Ještě dlouhé minuty trávíme zde fascinováni tímto místem, které v nás zanechává silné pocity.. Cesta dolů je již o poznání lehčí a pár minut před osmou nasedáme do minibusu a odjíždíme na trajekt na Bali. Posunujeme si o jednu hodinu hodinky dopředu a po půl jedné přistáváme komečně na ostrově Bali. Cesta nám trvala trajektem skoro hodinu a dalčích patnáct minut čekáme na autobus. Ten má již své lepší časy za sebou. Horší vykopávkou jsme snad nejeli. Nastupujeme jako jedni z posledních a bohužel se usazujeme na zadní sedadla. Řidič nás postupně obkládá zavazadly dalších turistů a tak cesta asi nebude z nejpohodlnějších. K Ivě se nakonec nacpe ještě jeden svalovec, kterému se nechce celou cestu stát a můžeme vyjet. Oproti Jávě hned vidíme velkou změnu. V každé vesnici spousta chrámů a i větší čistota okolí. Po třech hodinách cesty dojíždíme do hlavního města Denpasar a jdeme shánět taxi do Ubudu. Domlouváme se na ceně 200 p1010609.jpgtis. rupií a jdeme k autu. Řidič ještě zkouší přidat k nám další turisty, ale místo v autě opravdu další není, V pět hodin se dostáváme do Ubudu a díky silné dopravní špičce se pohybujeme velmi pomalu. Ulice Forest Monkey je velmi douhá bez čísel a najít náš hotel není jednoduché. Nakonec náš řidič zjišťuje, že jej přejel a protože je cesta jednosměrná, vzhledem k zácpě se mu nechce vracet.. Raději nám sleví 5 tisíc a odjíždí, Naštěstí se vracíme jen asi dvě sta metrů, zahýbáme doprava a už nás vítá majitel hotelu. Připadáme si jak někde v chrámu, opravdu krásné, ale bohužel v pokoje nejsou moc vzdušné. Po krátkém odpočinku vyrážíme na první průzkum města a na večeři. Zítřek již bude klidnější se stáváním až po osmé hodině.  
 
9. den – Mengwi – Pura Taman Ayun a Pura Tanah Lot
Konečně jsme se trochu vyspali a můžeme si v klidu užít první celý den na Bali. Ke snídani dostáváme banánovou palačinku a několik druhů ovoce. Před devátou hodinou odcházím na hlavní silnici vyhlížet naše auto, které máme objednáno prvávě na tuto hodinu. Řidič přiváží auto skoro přesně, jen bohužel bez objednané navigace. Domlouváme, že nám ji přiveze zítra, ale moc nadšeně nevypadá. Přesvědčuje mi, že mapové podklady nejsou kvalitní a že je prý zbytečná. Zdenda se snaží stáhnout navigaci Pro Indonésii z internetu a kupodivu nachází plnou verzi zdarma na zkoušku na osm dní. Přesně tolik dní, kolik na Bali strávíme. Stažení map trvá poměrně dlouho a tak do víru indonéské dopravy se dostávám až po jedenácté hodině. Jako první cíl si dáváme benzínovou pumpu, protože půjčovna dává auto jen s v podstatě s prázdnou nádrží. Zatím funguje navigace perfektně a pumpu najde bez sebemenšího zaváhání. Iva si jde mezi tím prohlédnout obchod s kamennými soškami a vyhlédne si zde malého Budhu. Pokud nenarazíme později na stejného, je mi jasné, že mne čeká zajížďka přes Ubud. První kilometry jsou pro mne opravdu náročné, řízení vlevo, ale zejména zde neplatí v postatě žádná pravidla. Připadá mi, že vždy jede ten silnější. Auta projíždí těsně vedle sebe a další dobu mi trvá,než si alespoň trochu zvyknu. V jedenáct hodin je v Ubudu dopravní p1010629.jpgšpička a tak se posunujeme velmi pomalu. Naším prvním cílem je asi 15 kilometrů vzdálené městečko Mengwi s hinduistickým chrámem Pura Taman Ayun. Najít přesně tento chrám se nám na první pokus nedaří, ale zastavujeme u jednoho z menších chrámů, dvířka jdou ze vnitř otevřít a tak si můžeme v klidu vychutnat atmosféru našeho prvního navštíveného chrámu na Bali a dokonce bez přítomnosti dalších návštěvníků. Na druhý pokus se trefujeme do černého a zastavujeme přímo před hledaným chrámem. Zde se již platí vstupné a sami tu již rovněž nejsme. Tento chrám postavený v roce 1634, patří k těm zajímavějším na Bali a lze jeho návštěvu jen doporučit. Druhou a dnes poslední zastávkou bude jeden z nejnavštěvovanějších a zároveň nejfotografovanějších chrámů na Bali a to Pura Tanah Lot. Jedná se o skalní chrám, který již prošel důmyslnou rekonstrukcí a protože se skála postupně rozpadala, musela se její část nahradit skálou umělou. Zvláště při západu slunce tu bývá turisty přeplněno, ale přesto svou atmosféru chrám neztrácí. Při odlivu se dá přejít až ke chrámu, kde turisté věnují malý p1010671.jpgdar a po malé ceremonii jsou vpuštěni na území chrámu. Naše cesta však záhy končí a dál nás již nepustí. Přes dřevěnou ohrádku si neopustíme pár fotografií a pomalu se vracíme k autu. Čeká nás přes třicet kilometrů, což ve zdejším provoze znamení hodinu cesty. Máme štěstí a kousek od našeho hotelu se uvolňuje jedno místo na parkování. Na naší terásce již na nás čeká v konvici káva a ke spokojenosti nám nic neschází. Hlavně, že jsme ve zdraví přežili první den ve zběsilém dopravním kolotoči a zítra si dáme repete. Jen musíme vyrazit dříve, program bude dosti nabitý.
10 den – Monkey forest, Ubud, Goa Gajah, Pura Tirta Empul a na závěr Gunung Kawi Royal Monuments.
Asi největší ubudskou atrakcí je posvátný opičí les. Přesto, že leží na okraji města, jedná se třeba hustý pás džungle, jejíž hlavním obyvatelem je tlupa makaků dlouhoocasých. Hned u prvního chrámu máme tu čest se s nimi p1010723.jpgseznámit. Péťa jim jde koupit trs banánů a oni nečekají a hned se na Ní vrhnou. Prodavačka je hned s připravenou holí odhání. Je vidět, že jsou na turisty zvyklí jejich drzost nezná mezí. Několikrát později pozorujeme,  jak se snaží lidem něco ukrást, člověk musí být před nimi stále na pozoru. Asi hodinovou procházku zakončujeme na místě, odkud jsme vyšli a přejíždíme autem jen pár kilometrů ke sloní jeskyni – Goa Gajah. Sama jeskyně není přiliš zajímavá, ale okolní příroda je famózní. Dá se tu udělat krásná procházka až k bývalému malému chrámu (zřítil se při zemětřesení) a zdejšímu vodopádu. Jen si musíte dát pozor za deště, cesta by mohla být hodně kluzká. Nám ale svití sluníčko a po hodinové procházce jsme hodně zpocení. Proto pokračujeme do centra Ubudu na nějaké to občerstvení. Zároveň zde navštívíme pár zajímavostí, vybíráme si  Ubudský palác, bránu Pura Marajan Agung a na závěr krásnou lotosovou zahradu v Pura Taman Saraswati. Památek je tu ještě mnoho, nás ale tlačí čas a tak naše cesta vede k dalšímu chrámu Pura Tirta Empul. Kromě chrámu je zde možno navštívit i posvátné prameny , o kterých se říká, že mají magickou moc. No nevím, nekoupali jsme se zde, moc se nám mezi místní nechtělo. Pomalu p1010850.jpgse blíží západ slunce a my spěcháme na Gunung Kawi k starověkým památníkům. Tvoří je deset hrobek vytesaných do skály. Stojí skryté v úctu nahánějících osmimetrových výklencích vytesaných do kolmé stěny útesu. K hrobkám se sestupuje okolo pěkných rýžových polí a samozřejmě zde nechybí početná skupina prodejců, nabízejících své zboží. Jen to stále smlouvání nás již moc nebaví. Ono, když musíte smlouvat i o vodu, i ty největší příznivce smlouvání to časem přestane bavit. Pokud ale chcete něco koupit, nic jiného Vám nezbývá. Někdy bývají ceny navyšovány i pětinásobně. Ke konci naší prohlídky zjišťujeme, že jsme již v areálu úplně sami a o to víc se nám tu líbí. Za posledních zbytků světle docházíme k autu a do Ubudu již vjíždíme za tmy. I tentokrát není problém zaparkovat a zajít na večeři do jedné z blízkých restaurací. Byl to dneska dlouhý náročný, ale krásný den. Zítra Ubud opustíme a zamíříme do hor.

 

11.den – odjezd z Ubudu, rýžová pole u Pupuana, hory u Munduku a přejezd do Loviny
Tak a nastal den, kdy opouštíme krásný a kulturní Ubud a budeme šplhat do hor a také nezapomeneme na zastávku u rýžových polí. Sice nevolíme přímou cestu do Loviny, ale o to by měla být hezčí. Po Ubudu a návštěvy mnoha památek se chceme podívat také do zdejší přírody. Asi po čtyřiceti p1010890.jpgkilometrech se konečně objevují první stupňovitá rýžová pole. Několik aut s místními, kteří dělají turistům doprovod zde zastavuje, což je dobrým znamením, jsme v té správné lokalitě. Bohužel ta nejlepší v okolí Jatiluwih nebyla na trase naší cesty a museli bychom si udělat velkou zajížďku, což by znamenalo při zdejších silnicích několik hodin v autě strávených navíc. Avšak i tyto pole stojí určitě za vidění. Po nich již začíná prudké stoupání a dostáváme se do výšek nad tisíc metrů. Teplota nepatrně klesá a hned se nám dýchá lépe. Okolní hory jsou opět trochu v odpolední mlze, ale přesto jsou výhledy velmi slušné. Vše ještě završují zastávky v pěkných restauracích s výhledem do okolí na oběd a poté i na odpolední kávu. Kupodivu zde potkáváme hodně evropských turistů zejména na zapůjčených motorkách. Cesta v těžkém terénu nám ubíhá velmi pomalu, což nám ale vzhledem k okolí vůbec nevadí. V podvečer přijíždíme do Loviny. Náš hotel se nám nedaří najít a tak poprosíme jednu z místních prodejkyň, aby nám zavolala do hotelu a zeptala se na cestu. Personálu hotelu se nedaří cesta vysvětlit a tak nakonec navrhují, že pro nás dojedou na hlavní silnici. Když vidíme, kudy jsme měli jet, usuzujeme, že tuto cestu bychom našli jen stěží. Protože se nám již nikam nechce, volíme v našem novém hotelu možnost dovezení jídla přímo z restaurace. Je trošku studenější, ale vše zase máme bez vynaložené námahy a naopak můžeme v klidu relaxovat u bazénu.
12.den – Výlet k vodopádu Gitgit, chrám Pura Ulun Dana Bratan, trhy ve vesnice Candikuning, balijská botanická zahrada
Před snídaní ještě zvládáme koupání v našem bazénu a tak můžeme vyrazit na další výlet příjemně osvěženi. Čekají na nás zajímavosti poblíž Loviny. První bude blízký vodopád GitGit. Parkujeme kousek nad vodopádem a po malém občerstvení sestupujeme dolů. Iva s dětmi jdou zkratkou polní cestou, já po silnici. Bohužel míjím správnou odbočku a jdu p1010919.jpgstále níž. Nakonec zastavuje jeden místní na motocyklu a po dotazu kam jdu,  mi bere na motorce zpět nahoru ke vstupu k vodopádu. Je vidět, že i zde se najdou hodní místní, kteří pomohou bez toho, aby chtěli získat nějaký ten peníz. Největší zajímavostí této oblasti je produkce nejdražší kávy na světě.   Cestou zpět míjíme mnoho prodejců, kteří tuto kávu nabízí. Nejlépe se nám podaří usmlouvat cena za 100 gramů ve výši 80 tisíc rupií. To ještě netušíme, že ji jinde prodávají mnohonásobně dráž. V jednom z občerstvení ji i ochutnáme, ale že by byla až tak vynikající nám opravdu nepřijde. Možná je to tím, že káva není překapávaná ale s lógrem, na což již nejsme zvyklí. Další suvenýr tedy nekoupíme a jedeme dál. U jezera Bratan leží chrám podobného jména a to Pura Ulun Dana Bratan. I tento chrám patří k těm navštěvovanějším a množství návštěvníků to jen potvrzuje. Kulisa vodní hladiny a okolní hory s občasnou mlhou dávají totiž fotografiím tu správnou atmosféru. Při malé procházce zahlédneme i novomanžele, kteří si toto místo vybrali jako ideální pro svatební fotografie. Jen kousek dál leží vesnice Candikuning a Balijská botanická zahrada. Ve vesnici jsou docela pěkné trhy s ovocem a různými druhy p1010978.jpgkoření. I zde je ale potřeba smlouvat. Po obědě ještě navštěvujeme náš dnešní poslední cíl a to botanickou zahradu. Je tak rozsáhlá, že se k jednotlivým expozicím jezdí autem, motorky ale mají vjezd zakázán. Vzhledem k pozdnímu odpoledni jsme tu skoro sami a tak si v klidu projíždíme zahradou a zastavujeme u mnha chrámů a hlavně jednotlivých expozic. Vše je velmi vkusně upraveno a ladí s okolní přírodou. Pokud máte více času, zastávku zde určitě doporučuji, i když se samozřejmě nedá navštívit vše. Záleží jen na Vašem správném výběru a zaměření. Nastavujeme navigaci zpět k našemu hotelu a v té chvíli si říkáme, že budeme za chvíli doma. Velký to omyl. Když ukazuje navigace deset kilometrů do cíle, silnice se začne zhoršovat a je čím dál tím prudší. Bohužel přejeme jediné možné místo, kde se dá otočit a teď již je jediná cesta a to dolů. Místy jedeme skoro krokem a vrcholem jsou úzké panely kde se bojím abychom neskončili v příkopu. Naší špatnou náladu ještě podpoří projíždějící motorkáři, kteří nás ubezpečí, že autem projedeme jen stěží. Co nám ale zbývá, zpátky nahoru už nevyjedeme. Naneštěstí se zhoršuje i stav našich brzd. Teď už skoro nebrzdí a musím si pomáhat ruční brzdou. Takto opravdu dolu nedojedeme. Nezbývá nám než zastavit ,auto odstavit a počkat až brzdy vychladnou. Blíží se tma a naše nálada je po delší době opět na bodu mrazu. Co teď ?  Okolo se sbíhají místní, ale s nimi se nedomluvíme. Jeden z nich odbíhá a za chvíli nám přivedou anglicky mluvící vesničany, kteří nám hned nabízejí pomoc. Pán kontroluje auto a také říká, že s těmito brzdami dolů nesjedeme. Zve nás k sobě domů, což po chvíli váhání přijímáme. Poznáváme dva skvělé lidi, kteží si v této pustině postavili nový dům a chtějí zde provozovat výuku indonéské kuchyně a pořádat kursy jógy. Ke všemu nám paní přináší výborné občerstvení a tak nám necelá hodinka uteče velmi rychle. Pomalu se vracíme k autu a pán nás opatrně sveze naším autem dolů. Zde se dojemně loučíme, vyměňujeme mailové adresy a alespoň symbolicky jej chceme odměnit. On však odměnu zásadně odmítá. Prý to byla pro ně samozřejmost. No opravdu jsme měli obrovské štěstí. Konec naší cesty je už rychlý, jen se stavujeme v Lovině na večeři a rychle domů. Dnešní den byl nakonec plný adrenalinu a jeden z nedramatičtějších s krásným setkáním s velmi milými lidmi. Na organizovaném zájezdu by nás nikdy nic podobného nemohlo potkat.

 13.den – Koupání Lovina, budhistický chrám Brahma Vihara Arama

Poslední dny byly docela hektické a tak jsme se pro dnešek rozhodli trochu zvolnit. Hlavní náplní dneška bude odpočinek na pláži někde poblíž Loviny. Po typické indonéské snídani příjíždí francouzký majitel hotýlku a dává nám rady, kde najít nejlepší pláže na koupání. Budeme muset popojet pár kilometrů, ale tím, že máme pronajaté auto tak nemusíme shánět odvoz a jen nasedneme a jedeme. Po těch pár dnech jsem si již na p1020002.jpgmístní chaotickou dopravu zvykl a již pro mne není takovým traumatem si sednout za volant a vrhnout se do víru balijské dopravy. Těsně před cílem naší cesty míjíme nějakou místní akci a tak to využíváme a zastavujeme se, abychom viděli jak se slaví na Bali. Prý je to zde velmi časté a každý návštěvník Bali má šanci nějakou tu akci na vlastní oči spatřit. Hrají zde místní ženský orchestr a nechybí rovněž občerstvení. Po této příjemné zastávce chvíli hledáme doporučovanou pláž a dokonce se musíme vracet asi tři kilometry zpátky. Tři hodiny strávené koupáním a sluněním jsou na nás až dost a tak vymýšlíme rychle další program.  p1020055.jpgNabízí se nám jediný buddhistický chrám na Bali Brahma Vira Arama, ležící jen deset kilometrů od našeho koupání. Čeká nás malé stoupání, které je odměněno krásným výhledem na městečko a jeho okolí. Je čas oběda a tak nám přichází vhod pěkný hotel s restaurací jen pět set metrů od chrámu. Jeho návštěva patří určitě k těm lepším zážitkům na Bali a po řadě hinduistických chrámu  příjemná změna. V zahradách je i malá kopie Borobuduru a spousta dalších zajímavostí. Večer trávíme v letovisku návštěvou různorodých krámků, večeří a nakonec i balijskou masáží , která tak zakončuje náš první odpočinkový den v Indonésii. Zítřek už zase proběhne ve větším tempu, čeká nás i přesun do Tulambenu a několik dalších zajímavostí.

14.den – přejezd do Tulambenu, zastávky Pura Meduwe Karang, Pura Ulun Danu Batur, výhledy na sopku Batur, temple Besakih, Tirta Gangga, rýžová pole

Po snídani vyrážíme na další pokračování objevování zajímavých míst Bali. První je na řadě chrám Pura Meduwe Karang. Od Loviny není daleko a  jeho interiér je protkán realistickými reliéfy zobrazujícími běžný život Balijců.  Po této krátké, ale určitě zajímavé zastávce nás čeká další chrám p1020075.jpgs názvem Pura Ulun Danu Batur. Měl by to být druhý největší chrám na Bali a zároveň bychom zde měli mít hezký výhled na stejnojmennou sopku Batur. To už ale bude horší, protože pohled do okolí nevěstí nic dobrého. Ve vyšších polohách se převaluje mlha a tak z výhledů mnoho nebude. Navigace nás navádí před chrám, ale na pohled je nějaký menší. Ptáme se v pokladně a prý když zaplatíme vstupné do menšího chrámu , dostaneme se i do druhého. Je mi jasné, že to asi bude podvod, ale proč neušetřit. Paní mi ukazuje cestu do druhého chrámu, kde je vstup pro věřící a tak se vyhneme placení. Jen upozorňuje, že se moc nemáme přibližovat oficiálnímu vstupu. Bohužel zbytek rodiny se vydal špatným směrem a neslyšel tyto rady. Samozřejmě po nic chtějí peníze za vstup a Zdendu nechtějí pustit dokud nezaplatí i za ostatní. Jdu mu na pomoc, ale tím přilákám ostrahu i na sebe. Nakonec se nám podaří uniknout, ale dojem z prohlídky je dost pokažen. Další . vstupné se mi ale platit nechtělo (70 Kč za osobu) už z principu. Ať si p1020092.jpgvyřídí tyhle podvody Balijci mezi sebou. Zdenda nás už čeká u auta a tak rychle nasedáme než se opět objeví ochranka, která nám tak vyhrožovala. Je čas na oběd a tak zastavujeme ve vesnici Penelokan, kde je několik luxusních restauracích s krásným výhledem přímo na sopku a se stravováním formou švédských stolů. Ptáme se na cenu, ale sto tisíc rupií za osobu je moc a tak odcházíme. Servírka nám hned nabízí slevu a po chvilce licitování se dohodneme na padesáti tisících za osobu, což už je více než přijatelné. Zdenda si užije maso a my trochu luxusu. I mlha se malinko rozestupuje a sopku sem tam spatříme. Myslím, že slevu jsme získali díky špatnému počasí a nedostatku hostů. I další získávají slevu, i když nižší než my.  Zřejmě se jim nechce tolik smlouvat.  Po výborném obědě nás čeká asi nejlepší a také nejstarší chrám na Bali Besakih. Míříme na přeplněné parkoviště a platíme jen malé vstupné 15 tisíc a je nám jasné, že budou chtít po nás další peníze za průvodcovské služby, jak jsem se dočetl na internetu. p1020123.jpgSamozřejmě nás přesvědčují, že bez průvodce je pro cizince vstup zakázán a chtějí sto tisíc rupií. My však všechny průvodce odmítáme a pomalu pokračujeme dál. Všude je spoustu místních, protože se dnes zde konají nějaké místní oslavy. Mnoho žen nese na hlavách krabice s obětinami a je velmi zajímavé vše pozorovat a fotit. Cizinců je jen nepatrné množství, protože  jich většina neodolala neodbytným průvodcům a s nimi se dovnitř do chrámu nedostane. Nám ale nikdo nebrání a tak opatrně pokračujeme po schodech až na vrchol, kde je již lidí méně. Mohu směle prohlásit, že tato návštěva patřila asi k největším zážitkům zde na Bali. Pozorovat místní při jejich náboženských rituálech je vždy velmi zajímavé a ne každý,  má  to štěstí.   Poslední zastávkou dnešního dne je vodní palác Tirta Gangga, původně postavený v roce 1948. Byl poškozen při výbuchu sopky Gunung Agung v roce 1963. Palác má několik bazénů a okrasných rybníčků, které slouží jako okouzlující připomínka starých dnů balijského rádži. Královská rodina stále žije v paláci, a to v celkem nenápadném domku. Ve stráni nad chrámem prýští vydatný pramen, který je rozváděn postupně do několika bazénů, fontán a okrasných nádrží. Dva bazény jsou dokonce určeny k veřejnému koupání (za malý poplatek). V těch ostatních plavou místo lidí ryby, a to i poměrně velké exempláře barevných japonských kaprů. Na první pohled opět nádherně vyvážená kombinace stromů, okrasných keřů, květin a p1020178.jpgarchitektury. Nejvíce nás zaujme jezírko, přes nějž vede v několika zatáčkách cestička po sloupech, které ční několik centimetrů nad hladinu. Okolo cestičky je množství soch a skulptur, uprostřed fontánka. Fotit na ní a zároveň se vyhýbat ostatním lidem, někdy trochu bloudícím, je celkem legrace. Před odjezdem zde ještě zavítáme do restaurace na ledovou kávu a protože se pomalu blíží západ slunce a do cíle nám zbývá ještě pár kilometrů, vracíme se k autu a okolo mnoha pěkných rýžových polí se blížíme k našemu dalšímu ubytování v Tulambenu. Políčka jsou krásná a určitě se sem vrátíme a uděláme mezi nimi nějakou tu procházku. Už za tmy přijíždíme do hotelu, který k našemu překvapení patří českému majiteli. Teď už mi je jasné, proč jsem našel tolik recenzí na hotel v češtině. Vitá nás česká manažerka hotelu, se kterou si večer dlouho povídáme o jejich zkušenostech z Bali. Nejdříve ale dostáváme večeři a pivo, protože po namáhavém dni nám pěkně vyhládlo. Zítra mne čekají první dva ponory po čtyřech letech, snad jsem ještě vše nezapomněl. Ke všemu jsem si nevzal svou výbavu a budu se muset spolehnout na zapůjčenou. Těsně po půlnoci se odebíráme spát, další nabitý den je za námi.
15.den - potápění Tulamben, vodní palác v Ulangu