Filipíny listopad 2018 cestopis
Trip Filipíny listopad 2018.
Když se objevila na jaře letošního roku výhodná nabídka letenek z Mnichova do Manily, dlouho jsme neváhali a zakoupili je. Filipíny byly jednou z mála zemí Jihovýchodní Asie, kterou jsme ještě nenavštívili. Jedinou vadou na kráse je začátkem listopadu stále ještě reálné nebezpečí hurikánů. Snad budeme mít štěstí a do žádného se nepřipleteme. Těžší bylo vybrat 3 místa, které během dvou týdnů navštívíme. Vzhledem k tomu, že Filipíny mají desítky ostrovů, není výběr jednoduchý. Pečlivě jsem přečetl mnoho článků dalších cestovatelů, několikrát plán změnil a na konec padla volba na tyto lokality : Severní Luzon – Taal lake, Banaue, Tapao a Batad, ostrov Siquijor a na závěr hojně navštěvovaný ostrov Bohol.
1 a 2 den, 10. 11. a 12.11 2018 . V sobotu po osmé hodině odjíždíme směr Mnichov. Letadlo do Kuwaitu odlétá v 14,35, tak snad vše v pohodě stihneme. Na poslední chvíli jsem v noci online objednal levné parkování v městečku za 53 EUR na 14 dnů. Po zaparkování nás na letiště odvezou dodávkou a cesta by neměla být delší než 10 minut. Naštěstí neprší a tak za tři hodinky jsme na letišti v Mnichově a navigace nás navádí přímo na parkoviště. Času je dost a tak se v pohodě odbavíme a zbytek času trávíme brouzdáním po internetu. Pět hodin nám uběhne a už přístáváme v Kuwaitu. Čas se posunul o dvě hodiny dopředu a další let máme přesně ve dvě hodiny ráno. Přes noční hodinu si dáváme na terminálu malé občerstvení a odpočíváme. Druhý let odlétá přesně na čas a v Manile přistáváme dokonce o půl hodiny dříve oproti letovému řádu. Vracíme se do léta, teploměr ukazuje i večer třicet stupňů celsia. Čekají nás obvyklé procedury, získání výstupného razítka ( Filipíny jsou na 30 dnů bezvízové), výměna peněz ( za jeden dolar 52 filipínských peso), koupě místní SIM card ( na 30 dnů 4 GB za 600 PHP + 300 PHP za místní volání). Kupodivu jde vše hladce, jen na zavazadla čekáme trošku déle. Teď nás čeká vyzvednutí pronajatého vozu a odjezd do našeho penzionu. Chvilku hledáme kancelář společnosti Nations a zde je již procedura předání podstatně delší. Sepsání předávacího dokumentu a zejména čekání na shutlle, který nás doveze k našemu novému autu. Dostáváme malou cedulku s SPZ a jdeme se postavit na nástupiště, kde čekají desítky dalších turistů. Asi po 20 minutách přijíždí dodávka a odváží nás na jiné parkoviště mimo hlavní prostor letiště. Bohužel osvětlení je tu velmi špatné a tak přebírání vozu se trošku protáhne. Auto má své nejlepší časy dávno za sebou a různých škrábanců je tak neúrekom. Konečně je vše sepsané a my můžeme vyrazit. K našemu překvapení není plná nádrž a tak první naše zastávka je čerpací stanice. Bereme 15 litrů, což by nám normálně stačili, ale jak zjistíme později, naše autíčko je dosti nenažrané. Cena jednoho litru naturelu se pohybuje mezi 52 – 55 PHP. Skoro celou cestu absolvujeme po místní dálnici, kde se bohužel nevyhneme placení mýta, které není zrovna nejlevnější . Celkem platíme za 60 kilometrů přes 300 PHP. Po osmé večerní jsme na místě a náš dlouhý přesun za teplem končí. Ještě najít správný hotel, což se daří na druhý pokus a už si dáváme zaslouženou večeři, místní pivko a kolem jedenácté místního času jdeme spát. Zítra nás čeká výlet k sopečnému jezeru Taal.
3 den 12.11.2018 Po snídaní nás čeká přesun k jezeru. Asi 25 kilometrů by mělo trvat necelých 40 minut. Cesta vede ze začátku nekonečnými vesnicemi, kdy jedna končí a druhá hned začíná. Je pondělní ráno a provoz je velmi hustý. Musíme být velmi ostražití, Filipínci jsou poměrně hodně nepředvídatelní. Moc nerespektují pravidla a tak nikdy nevíte, kdo se vám přeplete do cesty. Jsem velmi rád, že jsme nemuseli přes centrum Manily, zde jsou zácpy nekonečné a Praha je oproti tomu město s malým provozem. Snídani jsme si domluvili přesně na osmou, ale zatím je tu pusto a prázdno. Po deseti minutách se objevuje jeden se zaměstnanců a říká nám, že šéf tu bude hned. A opravdu, boss přijíždí a během chvilky máme na terase připravenou docela slušnou snídani. Do provozu vyrážíme posilněni a snad se vyhneme nějakým větším problémům. Na navigaci jsem nastavil malé městečko Talisay, kde je hlavní nástupní místo na loďky, které Vás dopraví doprostřed jezera k sopce. Stačí se jen zeptat na dopravu k sopce a hned se seběhne několik překupníků. Zkouší nás s cenou 2000 PHP, ale poměrně rychle slevují na obvyklých 1 500 PHP za celou loď. Bohužel žádné další turisty nevidíme a tak bude celá platba jen na nás. Po desáté hodině vyrážíme vahadlovou lodí po jezeře směrem k sopce. Cesta trvá asi 20 minut. Vlny nejsou úplně nezanedbatelné a občas musíme zpomalit, abychom nenabrali příliš mnoho vody na palubu. V přístavišti již potkáváme první turisty, kteří vyrazili brzy ráno a celý výlet již mají za sebou. Ostrov Volcano se z jezera vynořil při masívní erupci roku 1911, která si vyžádala tisíce životů. Od té doby časté výbuchy mění vzhled ostrova. Se svými 47 krátery 35 sopečnými kužely zůstává Taal Volcano jedním z nejsmrtelnějších vulkánů světa. Kousek za přístavištěm je informační centrum, kde se platí vstupní poplatek 50 PHP a rovněž si zde můžete za 500 PHP pronajmout koně, který Vás nahoru vyveze. My jdeme po svých a naštěstí ještě ne za úplně ostrého slunce. Dolů již míří desítky turistů, kteří byli rychlejší než my. Trasa k hlavnímu kráteru s výhledem na žluté sírové jezírko nám trvá asi 40 minut. Pak se již procházíme po vrcholu a obdivujeme mnoho krásných výhledů na blízké okolí. Sestup dolů je již podstatně kratší a další jízdě loďkou se vracíme k našemu vozu a nyní budeme stoupat nahoru k místu Picnic Grove. V podstatě se jedná o malý dobrodružný park, kde se můžete svézt na koni, nechat si okusovat paty od malých rybiček, svézt se na ruském kole nebo na lanové dráze. My sem zavítali hlavně kvůli pěkným výhledům. Vstupné se platí 50 PHP na osobu a 35 PHP za osobní auto. Pokud nemáte mnoho času, tak si myslím, že toto místo můžete v klidu vynechat. Nás teď čeká cesta zpět do hotelu, kde jsme si uschovali naše zavazadla. Přeci jen jsme je nechtěli nechat v kufru, kam bylo bohužel velmi dobře vidět. Trochu si sice zajedeme, ale mnohem horší by bylo řešit ukradená zavazadla. U hotelu si dáváme ne příliš chutný oběd a pomalu odjíždíme vrátit auto na letiště. Tentokrát již cestu známe ze včerejška a tak nás příliš nepřekvapí. Musíme ještě načerpat pět litrů benzínu, abychom se vrátili ke stavu, který byl na začátku našeho výletu. Dokonce bez větších problémů nacházíme parkoviště C, kde máme náš vůz vrátit. Bez ztráty kytičky vracíme a řidič nás ještě odveze k terminálu 1, kde vystupujeme a jdeme do směnárny vyměnit další peníze, protože v horách dolary těžko směníme. Máme relativně dost času (tři hodiny na 15 kilometrů), ale filipínské zácpy jsou nevyzpytatelné. Navigace nám ukazuje 1 hod. 15 minut a tak jsme v klidu. Po malém občerstvení si bereme taxi a odjíždíme na malý autobusový terminál. Zácpa je větší než jsme původně předpokládali. Nakonec se k autobusu dostaneme až v půl deváté, jen 30 minut před odjezdem autobusu. Klimatizace běží naplno a tak si nezapomeňte trochu teplejší oblečení. Tentokrát odjíždíme přesně na čas a celá cesta probíhá bez větších komplikací.
4. den 13.11.2018 Cestou máme jednu zastávku na občerstvení, bohužel místo nepatří zrovna k nejčistším. Nejdříve jsme si zde chtěli dát cafe, ale vůně linoucí z místního občerstvení nás odradila. Do cíle nám zbývají cca. 3 hodiny a zatím je vše v pohodě. Teplota v autobuse je kolem 20 stupňů a klimatizace sice fouká, ale dá se to vydržet. Dvě minuty před pátou se rozsvítí světlo v autobuse a asistent řidiče hlásí Banaue, Banaue. Budeme tedy vystupovat. Stavíme přímo u informačního centra a zapisujeme se do evidenční knihy. Mezitím již na nás mává řidič tricyklu s naší vizitkou a odváží nás do blízkého hostelu Evergreen. Vítá nás paní majitelka, dostáváme kafe a domlouváme se na dnešním výletě. Nakonec volíme výlet do vedlejší vesnice Hapao s návštěvou Hot springs a TOP výhledů u městečka Banuae, které absolvujeme při návratu do hostelu (cena včetně průvodce a všech poplatků je 2000 PHP). I když je pět ráno a máme zaplacenu jen dnešní noc, nechají nás v hostelu vyspat ještě teď ráno a protože je náš pokoj plný, dostáváme prozatím náhradní. Domlouváme si snídani na půl desátou a jdeme si odpočinout před naším výletem. Po snídani už na nás čeká nový řidič a odváží nás do vesničky Hapao. Po vyřízení administrativy začíná náš druhý trek na Filipínách. Pomalu stoupáme a kocháme se krásnými výhledy na okolní rýžové terasy. Naše průvodkyně Elena nám vysvětluje způsob pěstování rýže a říká nám spoustu dalších zajímavých informací. Po hodině přicházíme k horkému pramenu, kde se můžeme v malém jezírku trošku osvěžit. Voda je dost teplá, naštěstí do ní přitéká místní říčka a tak se dá v jezírku vykoupat. V řece je teplota vody hodně nízká. Procházku po rýžových terasách nelze doporučit lidem trpícím závratí. Chodníčky jsou nechráněné občas na obě strany a spadnout dolů několik metrů, by bylo hodně nebezpečné. Zpět se vracíme jinou cestou, ale opět po chodníčcích rýžových teras. Na konci našeho treku už na nás čeká tricykl a veze nás zpět do Banuae na místní nejhezčí view pointy. Kromě výhledů je zde i několik pěkných krámků se suvenýry. Další atrakcí je foto s místními, oblečených v krojích oblasti Fuguao. Stačí jim přispět 20 PHP a foto je Vaše. Kolem páté se vracíme do našeho hostelu, a protože se za chvíli setmí, dnes již nikam nepůjdeme. Těšíme se na dobrou večeři a trochu odpočinku po dlouhé cestě. Zítra nás v devět ráno čeká odjezd za nejkrásnějšími rýžovými terasami na Filipínách do vesničky Batad. Je na hodně odlehlém místě mimo mobilní signál a dokonce poslední kilometr a půl musíte po svých, protože silnice končí ještě před vesnicí. Dál již vede pouze úzká hrbolatá cesta přímo k informačnímu centru.
5. den 14.11.2018 Po snídani si ukládáme naše velké batohy do úschovy u paní majitelky a vydáváme se vstříc dalšímu filipínskému dobrodružství. Opravdu recenze nelhaly a hostel Evergreen můžeme jen doporučit. Levné ubytování, velmi ochotná majitelka, která nám zařídila výlet do Hapaa a tricykl do Batadu. Zde jsme se bez průvodce v pohodě obešli, cesta k vodopádům je jednoduchá a ještě ke všemu vede přímo okolo našeho hostelu. Asi po dvaceti minutách cesty džunglí přicházíme k informačnímu centru, platíme každý poplatek 50 PHP a po různě vysokých schodech sestupujeme do vesnice Batad. Náš hostel není těžké najít, leží přesně uprostřed rýžových teras. Těsně před hostelem nám do cesty vstoupí malý krámek a mnoha zajímavými suvenýry. Myslím, že jsme paní majitelce udělali kšeft, jaký už dlouho neměla. Ještě jedno studené pivko a jdeme se ubytovat. Z terasy hostelu je překrásný výhled na rýžové terasy a ještě můžeme sledovat, jak se zpracovává rýže. Po ubytování, sprše a trochy odpočinku nás čeká trip k vodopádu Tapya. Náš pokojíček je opravdu malinký a připomíná nám krabičku od zápalek (všechny stěny a strop jsou z překližky), ale naštěstí krása okolní přírody nám tento malý nedostatek bohatě vynahradí. Kde jinde máte možnost čistit si zuby a zároveň se dívat do džungle. K vodopádu se dostáváme asi po hodině cesty vedoucí opět po terasách. Po včerejší zkušenosti jsme již jistější a ani úzké chodníčky nám nedělají velké starosti. Vodopád sice není nijak výjimečný, podobných jsme viděli již v Asii několik, ale koupání v okolním jezírku je velmi osvěžující. Voda má teplotu tak akorát, aby pěkně osvěžila, ale zároveň nebyla ledová. Bohužel nás teď čekají desítky schodů nahoru. Protože do setmění je ještě času dost, vydáváme se na průzkum vesnice. Je to mnohem lepší zážitek než výše zmíněný vodopád. Je úžasné pozorovat, jak dobře se místní vyrovnávají s místními těžkými podmínkami. Všechno zboží a suroviny se musí dopravovat do vesnice ručně po úzkých chodnících. Představte si cestu s 50 kilovým pytlem cementu po úzkém chodníku, třeba 5 metrů nad zemí, opravdu nic lehkého. Jinak zde ale probíhá normální vesnický život a místní se tváří velmi spokojeně a život si zřejmě v pohodě užívají. Opět před pátou hodinou se šplháme zpět na ubytování a zjišťujeme, že právě vypadla elektřina, což je zde velmi častá událost. Stihneme se ještě za světla osprchovat a pak již musíme použít naše čelovky. I místní jsou jimi vybaveni a i kuchyň pokračuje v náhradním provozu. Výborná večeře na závěr dne, poklábosení s místními průvodci a rychle na kutě. Zítřejší dopoledne strávíme opět touláním po Batadu a po návratu do Banuae odjíždíme v půl páté večer zpět do Manily.
6. den 15.11.2018 Dnešní ráno nikam příliš nespěcháme, protože zatím počasí není úplně přívětivé. Skoro celou noc pršelo a po ránu je pěkná mlha. Naštěstí se začíná pomalu vytrácet a než vyrazíme na cestu, vysvitne již občas i sluníčko. K snídani máme trochu dusivý pancake, ale hlavně že nebudeme hladoví. Loučíme se s naším hostelem a i s batohy vyrážíme na další průzkum vesnice. Máme k dispozici celé dopoledne a tak nikam nespěcháme. Jsme moc rádi, že jsme si vybrali možnost přenocování přímo v Batadu. Je zde absolutní klid, jen ráno nás budí kokrhání kohoutů. A ta krásná okolní příroda, to se prostě musí vidět, popsat nelze. V půl dvanácté se vydáváme opět nahoru a zavítáme i na jeden z view pointů, který jsme při příchodu do vesnice neabsolvovali. Je zde slušný výhled, ale představa, že některé zájezdy i turisté navštíví jen toto místo a Batad opustí je nepředstavitelná. Potkali jsme zde již podruhé český starší manželský pár, který si celý trip nechal připravit od cestovní kanceláře Marco Polo. My jsme teprve přicházeli do vesnice a oni ji již opouštěli. Bylo po desáté ráno. Opravdu navštívili jen vyhlídku s průvodcem a jeli pryč !. Konečně jsme nahoře a do jedné hodiny nám zbývá 15 minut. Čas akorát na jedno pivko a tricyklista už na nás mává. Cestou se ještě stavíme ve vesničce Baguio s výhledem na další rýžové terasy a po druhé hodině jsme zpět v hostelu Evergreen. Čeká nás sprcha, oběd, trochu relaxu a před čtvrtou hodinou odjezd k autobusu. Když má autobus již 30 minut zpoždění, tak začneme být nervózní, ale naštěstí právě přijíždí.
7. den 16.11.2018 Cesta do Manila proběhla v pohodě a nakonec jsme přijeli jen s 15 minutovým zpožděním oproti jízdnímu řádu. Najít taxi nebyl žádný problém a vzhledem k noční hodině jsme projeli Manilou za necelou půlhodinku. A cena tak klesla pod 300 PHP. Máme moře času a trávíme jej surfováním po internetu, relaxem a i slušnou snídaní. Odlétáme z terminálu číslo 3 a je vidět, že Filipínci leteckou dopravu hojně využívají. I přes noc létá mnoho vnitrostátních letů a terminál je v permanenci celých 24 hodin. V půl deváté přistáváme v Damaguete, bereme tricykl (150 PHP) a za 20 minut jsme u přístavu. Náš řidič nám zastavuje přímo u pokladny, kde prodávají lístky na trajekt a dokonce stíháme odjezd v 9,40 hod. (cena 350 PHP). V půl jedenácté nás už vítá ostrov Siquijor. Dostali jsme sem dříve než jsme původně očekávali. Na cestu do našeho hotelu (Adayo Cove resort) si bereme opět trycykl ( 250 PHP) a v půl dvanácté jsme na místě. Protože se hotel nachází na hodně odlehlém místě, musíme si půjčit motorku hned první den, abychom mohli začít prozkoumávat blízké okolí. Bohužel u hotelu se koupat v moři nedá, je tu spoustu ostrých kamenů a velmi mělko. S řidičem tricyklu si domlouváme půjčení motorky a i odvoz do přístavu Larena na pondělí, kdy se budeme přesouvat na ostrov Bohol. Provoz na ostrově Siquijor není velký a tak půjčení motorky je asi ta nejlepší volba. Silnice vede kolem celého ostrova a jeho objetí znamená ujet něco přes 70 kilometrů. Naší dnešní ambicí je si najít pěkné místo na koupání. Bohužel se nám tento úkol nepodařilo splnit. Na místech, která jsme navštívili byl velký odliv, malá hloubka a cesta do moře přes spoustu kamenů. Nakonec se sice vykoupeme, ale doufáme, že zítra najdeme lepší místo. Při zpáteční cestě navštívíme Balet tree – starý strom s malým jezírkem, kde plavou malé rybky a pokud ponoříte nohy do vody, hned začnou svoji práci. Trošku to lochtá, ale jinak docela příjemná záležitost. Za 30 PHP si na občerstvení dáváme šťávu z kokosu a pokračujeme dále. Asi 5 kilometrů od našeho hotelu zastavujeme u jedné z restaurací a z vitríny si vybíráme naší dnešní večeři. Dva velké kousky tuňáka, jako příloha nudle, pro Ivu pivko a pro mne nealko. Za 400 PHP výborná večeře a ještě můžeme pozorovat západ slunce nad mořem. Co vice si přát. Do našeho hotelu dojíždíme za tmy, ale pivko v pohodě stíháme. Zítra nás čeká další výlet po ostrově a snad se i pořádně vykoupeme.
8.den 17.11.2018 Dnešní den zahájíme koupáním v moři, ale protože zjišťujeme, že se tu opět ani po ránu nedá plavat ( mělko a velmi ostré kameny), rychle se přesunujeme do bazénu. Voda je teplá a užíváme si luxus listopadového koupání ve venkovním nevyhřívaném bazénu. Nikam dnes nespěcháme a tak snídani máme až po deváté hodině. Na motorku tak nasedáme až po desáté a tentokrát jedeme přes hlavní město Siquijor a za ním odbočujeme do středu ostrova, kde se nachází i nejvyšší pohoří a mnoho malých, zapadlých vesniček. Opatrně stoupáme do hor a občas se zastavíme, a prohlédneme si okolí. Přejezd hor nám trvá se zastávkami skoro dvě hodiny a po příjezdu na pobřeží si děláme krátkou zastávku na občerstvení v městečku Maria. Odtud je to již jen deset kilometrů na pláž Salangdoong , kde jsou malé bíle zátoky, tobogán a skokanské můstky. Koupání tu není až tak špatné, ale místní tu nadělají příliš hluku. Vůbec se dá říci, že Filipínci jsou hodně hluční a tak je asi lepší se hodně přeplněným místům vyhnout. Platí se zde malé vstupné30 PHP a 35 PHP za parkování). Po dvou hodinách relaxuj a koupání se vydáváme zpět k našemu resortu. Ve městě Lazí odbočujeme zpět do hor a asi po dvou kilometrech zastavujeme u vodopádů Cambugahay. Blíží se pátá hodina a už nás na parkovišti nechtějí pustit k vodopádům. Nakonec nám vstup dovolí, ale na prohlídku máme jen patnáct minut i s cestou. To znamená jen pár fotek a bez vykoupání zase zpět nahoru. Pomalu se stmívá, a když dojíždíme k pobřeží s restauracemi, je již tma. Nejdříve zastavujeme u resortu Coco grow beach, kde prodávají jednodenní výlety na vyhlášený ostrůvek Apo, který je vyhlášený možností pozorování mořských želv. Bohužel je již zájezd vyprodán, což jsme tak trochu očekávali. Přeci jen je zítra neděle a tak se k turistům přidávají i místní. Restaurace, kde jsme byli včera, má zavřeno. Bereme tedy za vděk hned sousední a opět volíme možnost výběru masa a jeho ugrilování přímo před námi. Tentokrát naložená kuřecí prsa a jednu chobotnici. Na pití výborný mango shake. V restauraci je hodně plno, protože u sousedních stolů probíhá narozeninová oslava. Přesto jsme ale docela rychle obslouženi, jen dostáváme větší porce než jsme si původně objednali. Kuře je výborné, ale chobotnice je hodně tuhá. Asi jí neumějí dobře připravit, ale je pravda, že jsme ji ještě měkkou nikdy příliš neměli. Po dobré večeři nás čeká opět pět kilometrů do našeho resortu, pivko a trochu odpočinku. Cesta motorkou přes hory nás dost unavila a zítra nás čeká poslední výlet na ostrově Siquijor. Vyrazíme k nejznámější jeskyni ostrova Cantaban Cave a pak se rozhodneme co dál podle počasí.
9.den 18.11.2018 Předpověď počasí bohužel měla pravdu a je zataženo a drobně poprchává. V půl desáté odjíždíme, ale po necelých pěti kilometrech musíme zastavit, protože déšť hodně zesílil na své intenzitě. Naštěstí je po desti minutách po dešti a můžeme pokračovat dále. Ve vesničce San Antoniu vidíme, že v místním kostele zrovna probíhá bohoslužba a tak se jdeme na chvilku podívat, jakým způsobem zde bohoslužby probíhají. Příliš se neliší od naší, jen nám přišlo, že zpěvy jsou mnohem hezčí a melodičtější. Těsně před vesnicí Cantaban se opět dává do silnějšího deště a jen tak,tak stihneme přeběhnout do místního informačního centra. Hned nám nabízejí prohlídku jeskyně za 600 PHP za oba včetně zapůjčení helem a svítilen. Nabízejí mi i pronájem bot, což s díky odmítám. To ještě netuším, že většina prohlídky probíhá přímo ve vodě, která občas dosahuje až ke kolenům. Protože si skoro nové tenisky nechci zničit, volím chůzi vodou naboso. K jeskyni sestupujeme za deště po dosti kluzké cestě, což Iva nepřijímá příliš s velkou radostí. Ke všemu je začátek cesty hodně náročný, občas je průchod velmi úzký a vede po hodně kluzkých kamenech. Všude je dosti bahna a tak jsme během chvilky hodně špinaví. Iva začíná dost nadávat, že se jí v jeskyni nelíbí a chtěla by raději ven. Naštěstí asi po sto padesátí metrech vstupujeme do vody, což jí hodně uklidní a od té doby si již prohlídku ,můžeme konečně užít. Je sice trochu náročná, ale ta krása kolem stojí za trochu námahy a ušpinění. V jednom místě se dá dokonce i vykoupat, voda zde dosahuje až do úrovně pasu. Náš průvodce nám vše velmi detailně vysvětluje a zároveň dbá i na naši bezpečnost. Jde s námi i jeho kolega, který vše kontroluje zezadu, aby nám případně pomohl, pokud bychom se ocitli v problémech. Při cestě zpět do vesnice nám i poradí, co v této oblasti lze zajímavého navštívit. Jsou zde samozřejmě i další jeskyně, ale jen tři kilometry od nás se nachází pěkná rozhledna na kopci, odkud je prý pěkný rozhled na celý ostrov. Přestalo pršet a tak nám nic nebrání se na rozhlednu podívat. Potkáváme zde i jeden mladý pár z Cebu, který má stejný cíl cesty jako my. Chvíli tedy společně hledáme místo, kde začínají schody nahoru k vyhlídce. Nakonec přijíždíme k dvěma boudám a zde nám místní člověk potvrzuje, že jsme správně. Pomalu stoupáme džunglí nahoru po kluzkých schodech, na kterých vytrvalý déšť zanechal své stopy. Cestou mineme několik svatých zastavení s vyobrazením paní Marie. Musím se krátce zmínit, že opravdu v každé vesnici je poznat, že jsme v silně katolické zemi. I v té nejmenší mají alespoň malinký kostel a jednou týdně se koná mše. My jsme měli to možnost, jednu ze mší osobně navštívit, jak jsem se zmiňoval již dříve. Rozhledna je kovové konstrukce a zatím v poměrně dobrém stavu. Není se tedy čeho bát a můžeme směle nahoru. Okolo nás je mnoho stromů, které již pomalu zasahují do výhledu z rozhledny. Obávám se, že za několik let zabrání jakémukoli výhledu. Po návratu k motorce jedeme pomalu dolů a dáváme si velký pozor, abychom nespadli. Cestou si všimneme cedule lákající návštěvníky na návštěvu motýlí farmy. Odbočujeme tedy a za pár metrů už na nás mává majitel a zve nás na prohlídku. Za 100 PHP pro oba máme možnost si vše prohlédnout. Voliéra není až tak velká jako v botanické zahradě v Praze, když se tam koná motýlí výstava, ale celá zahrada je velmi pěkně udržovaná. Kromě motýlů zde můžeme obdivovat i mnoho zajímavých rostlin. Pan majitel nám přidává pár informací o jeho farmě a mile se s námi loučí. Přeci jen na toto místo mnoho turistů nezavítá, zvláště cizinců z Evropy. Před městečkem Lazi míjíme vodopády, tentokrát ale přijíždíme z druhé strany od hor. Na parkovišti nás paní poznává a hned nám říká, že si nás pamatuje ze včerejška. Protože máme dost času, půjdeme se dolů vykoupat, když včera jsme to již nestihli. Pěkně osvěženi se vracíme k motorce a pokračuje dále až k našemu oblíbenému stromu s rybičkami. Tentokrát ani já neodolám a nechám si mé nožky zušlechtit. Po dnech strávených ve vlhkých botaskách to hodně potřebují. V místním obchůdku nakoupíme pár dobrot, a teď nás čeká večeře v naší oblíbené restauraci. Dnes je otevřeno a tak si opět dáváme kousky tuňáka na grilu a mango shake. Za tmy dojíždíme posledních pět kilometrů do našeho penzionu a zítra nás čeká přesun na ostrov Bohol a přejezd k vyhlášeným Chocolade hills.
10.den 19.11.2018 Náš trajekt odjíždí až v 12,30 hod. a tak máme ráno dostatek času. Tricykl jsme si domluvili až na půl jedenáctou a ve stejný čas i vracíme motorku. Ráno se ještě vykoupeme a projdeme naposledy po nejbližším okolí. Ivu nejvíce zajímá japonská zahrada paní majitelky. Dozvěděla se, že je dílem jejího švagra. Tricykl přijíždí na čas a za necelou hodinku jsme v přístavu Larena, který je trochu dál než hlavní přístav v Siquijoru. Čas do odjezdu lodí využíváme na výměnu peněz a malé občerstvení. Procedura odbavení je stejná jako minule. Opět připlácíme za kufry (90 PHP) a čeká nás jeden a půl hodiny trajektem. Hladina je klidná a tak si v klidu užíváme cestu. Po příjezdu do hlavního města Boholu Tagbirian nás čeká cesta do půjčovny aut, kterou jsem si našel na internetu. Je vzdálená jen jeden kilometr z přístavu a má velice dobré recenze. PHP, to znamená na 4 dny celkem 7 200 PHP. Jedno auto stoji přímo před půjčovnou a k naší radosti je volné. Vyřízení proběhlo velice rychle a strávili jsme tu kratší čas než v Manile. Teď nás čeká průjezd městem a pak něco přes hodinku do našeho hotelu u města Carmen. Během cesty neprší, ale jen zaparkujeme u našeho nového hotelu, dává se do silného deště. Odkládáme tedy prohlídku Chocolade hills na zítra a večeři si dáváme přímo v našem hotelu.
11.den 20.11.2018 Původně jsem chtěl vidět východ slunce nad Chocolade hills, ale počasí je proti. Sice právě neprší, ale je zataženo, takže z východu slunce nebude dnes nic. Přesto stávám dříve a jdu se mrknout sám ještě před snídaní na hlavní vyhlídku. Z hotelu je na ní přímo vidět, takže půjdu cestou přes džungli, abych se vyhnul hlavní silnici. Cesta je dost rozbahněná, ale nakonec se mi daří všechny nástrahy překonat a po šesté ranní jsme u cíle. Na jeden z kopců vede asfaltová silnice a skoro na vrcholu je informační centrum (vstupné 50 PHP), shop s dárkovými předměty a restaurace. Na úplný vrchol vede něco přes sto schodů. Nevzal jsem si sebou peníze, protože jsem nepočítal, že již tak brzy budou vybírat vstupné. Nakonec se mi podaří pokladní přesvědčit, aby mne pustila zadarmo. Jsem rád, protože by se vracet nechtělo. Je sice pod mrakem, ale přesto jsou čokoládové kopce i v tomto počasí moc pěkné. Po snídani si stejný pohled zopakuji ještě jednou s Ivou, ale tentokrát již jedeme autem. Počasí není o nic lepší než brzy ráno. Stále neprší, ale výhled není úplně čistý, občas se objeví nepatrná mlha. Když se nabažíme čokoládových kopců, naším dalším cílem budou rýžové terasy a vodopád u vesnice Ca… Bohužel začíná znovu pršet a je vidět, že předpověď počasí nelhala. Slibovala skoro celodenní déšť a vypadá to, že se vyplní do puntíku. Asi po třiceti kilometrech odbočujeme na vedlejší cestu a její kvalita se postupně zhoršuje. Asi čtyři kilometry před cílem nám nezbývá než nás pokus vzdát a vrátit se na hlavní a zajet si další cca. 15 kilometrů. S naším autem neprojedeme, což nám brzy potvrzuje i jeden z místních. Z druhé strany je přístupová cesta mnohem lepší a nakonec přijíždíme k závoře, kde nám sdělují, že odtud musíme pěšky nebo se za 100 PHP na jednoho nechat svézt motorkou s řidičem. Velmi rádi volíme druhou variantu, protože pět kilometrů pěšky za deště by se nám opravdu nechtělo. Zatím sice déšť není velký, ale je hodně namoklo a cesta hodně klouže. Oba řidiči jsou naštěstí velmi zkušení a neomylně sjíždějí dolů k vodopádu. Cesta to není opravdu jednoduchá, spoustu kamení a velmi prudký kopec. Oba jsme trošku nervózní, abychom neskončili na zemi. Ke všemu jedeme samozřejmě bez přileb, které místní skoro vůbec nepoužívají. Konečně jsme u vodopádu, platíme vstupné 20 PHP na osobu a jdeme s průvodcem přímo k vodopádu. Není to daleko, ale bohužel déšť hodně nabral na intenzitě. Náš průvodce dokonce přinesl deštník, pod kterým schoval naše baťůžky. Koupání u vodopádu je i za deště úžasné, má svou neopakovatelnou atmosféru. Teď nás čeká výjezd nahoru a pokračování výletu k rýžovým terasám. Sice nejsou tak úchvatné jako v Batadu, ale pokud jste v Kordilérách nebyli, určitě stojí za vidění. I my jsme nebyli zklamaní. Přivítala nás starší paní, která měla velkou radost, že jsme sem v takovém dešti zavítali. Museli jsme se opět zapsat do knihy a zaplatit vstupné 20 PHP za osobu. Rozbahněnou pěšinou úspěšně dorážíme zpět a jsme moc rádi, že jsme přežili bez úhony. Déšť trošku ubral na intenzitě a tak jedeme na pobřeží k městečku Anda se vykoupat. Nejdříve máme za cíl podzemní jezírko, v podstatě zatopenou jeskyni, kam se dá buď skočit, nebo slézt po žebříku. Opět se rozpršelo, ale mne to od vykoupání neodradí. Platím malý poplatek (50 PHP) a jdu si skočit. Chvílí váhám, ale přeci se nenechám zahanbit malými dětmi. Iva koupání zatím vynechává, prý půjde až do moře. Po pěkném podzemním koupání pokračujeme k jedné z pěkných pláží. Fotogeničnost jim rozhodně nechybí, ale obvyklým problémem je opět hloubka. Musíme ujít několik desítek metrů a voda nedosahuje ani do pasu. Přesto se pěkně vykoupeme v čistém moři a ani déšť nám nevadí. Na večeři se stavujeme cestou a i pivko dáme na našem pokoji. Zítra nás již čeká přejezd do naší poslední destinace, městečka Loboc, kde máme objednán hotel Stefanie, přímo u řeky.
12.den 21.11.2018 Nakonec jsme se rozhodli, že ještě před snídaní se naposledy pojedeme rozloučit s Chocolade hills. Hned jak jsme vyšli ven z pokoje, tak jsem zjistil nemilou věc, klíče od pokoje zůstali uvnitř. Na recepci zrovna nikdo nebyl, tak jsme odjeli s tím, že problém vyřešíme po návratu. Bohužel ani na potřetí se sluníčko příliš neobjevilo a ke všemu byly kopce zasaženy mlžným oparem. I tak jsme si prohlídku docela užili, vždyť se již sem asi nikdy v životě nepodíváme. Po návratu jsme zašli na recepci a z recepčních přišla s velkým svazkem klíčů, ale k našemu překvapení zrovna náš chyběl. Nastoupili tedy 3 hošíci, kteří se snažili do našeho pokoje dostat. My jsme mezitím raději odešli na snídani a ze shora z terasy pozorovali jejich snažení. Byla to jedna komedie. Jeden se snažil otevřít dveře kouskem metru, druhý použil pilku na železo, třetí páčidlo. No, trvalo to skoro hodinu, než pokoj otevřeli a kování vyměnili za nové. My jsme zatím v klidu posnídali, zaplatili a konečně jsme se mohli jít dobalit. Po deváté hodině opouštíme náš hotel a míříme do městečka Loboc. Cestou plánujeme několik zastávek. První asi po patnácti minutách jízdy je motýlí farma. Je určitě větší než jsme viděli na Siquijeru. Samotná voliéra s motýli je podobné velikosti, ale mnohem větší je samotná zahrada, která je nejen krásně upravená, ale hlavně je osázena mnoha nádhernými rostlinami, některé ani Iva nikdy v životě v reálu neviděla. Další zastávkou je stanice, kde je možno pozorovat nejmenší opice na světě, tarsiér (česky nartoun). Na Boholu jsou tyto stanice dvě, zítra navštívíme tu druhou, prý hezčí, u městečka Corolla. Zde mají více prostoru a chovají se k nim lépe. My jsme rádi, že můžeme opičky pozorovat a i si je vyfotit. Ošetřovatelé hlídají, aby návštěvníci byli po tichu a zvířata co nejméně obtěžovali. V průvodci jsem se dočetl, že pokud se jich člověk dotkne, během pár hodin spáchají sebevraždu. Je otázkou, zdali je tento výrok pravdivý. Celkem jsme viděli na stromech asi sedm exemplářů v různých vzdálenostech od nás. Na pěknou fotku si ale budeme muset počkat až do zítřka. Dnes nám opičky svá velká kukadla neukázaly, zítra se to určitě povede. Nevynechali jsme ani návštěvu malé ZOO, kterou ale příliš doporučit nemůžeme. Zvířata zde nejsou chována v úplně dobrých podmínkách. Jediné plus byla pro Ivu možnost si nakrmit mlékem malého tygříka. No malého, myslím, že i on by uměl člověka pěkně pochroumat. Vstupné na tyto atrakce se pohybuje kolem 50 až 60 PHP na osobu. Krmení tygříka přišlo na 100 PHP. Jednalo se o naší poslední atrakci a teď již jedem přímo do našeho hotelu u řeky Loboc. Nachází se jen pár stovek metrů od místa, kde se prodávají výlety po řece na lodi s občerstvením a živou hudbou. Do hotelu přijíždíme po jedné hodině, tedy času na oběd. Ubytujeme se a pěšky jdeme ke kanceláři, kde pořádají lodní výlety. V tuto dobu odjíždí lodě velmi často . Jeden lístek stojí 550 PHP a je v něm zahrnuta hodinová projížďka včetně bufetového občerstvení, živé hudby a zastávky, kde místní předvedou za hudebního doprovodu taneční vystoupení. Máme štěstí, zakoupíme lístky a vstupujeme na loď, která bude zrovna odjíždět. Je už skoro plná a všichni již pojídají nějaké ty dobroty. Jsme přiděleni ke stolu, kde sedí starší cizinec s mladou filipínkou. Způsob, jak bohatší cizinci tráví evropskou zimu v Jihovýchodní Asii. Obě strany jsou spokojeny. Evropan si užije a Filipínka si slušně vydělá. Na naší lodi jsme viděli dva tyto nesourodé páry. Loď projíždí kolem krásné přírody, jen hudba ve stylu Franka Sinatry se sem nehodí. V klidu a tichu by byl zážitek určitě lepší. Taneční vystoupení za doprovodu asi 20 místních dívek a slečen hrající na ukulele, sem zapadá mnohem lépe. Po skončení projížďky se vracíme na hotel a po chvíli odpočinku se jedeme podívat do městečka Baclyon, kde je jedna z nejhezčích katedrál ve španělském stylu. Původně jsme chtěli navštívit druhou stanici nartounů, ale zde zavírají již v 16,00 hod. a tak musíme naší návštěvu odložit na zítřek. Parkujeme přímo u katedrály a po její prohlídce si najdeme pěknou restauraci s výhledem na moře. Pomalu se stmívá a tak si užíváme zapadajícího slunce a dobrého levného jídla na grilu. Po sedmé hodině se vracíme do našeho nového hotelu. Zítra nás čeká již poslední celý den na Filipínách, protože v pátek v 15,30 hod. odlétáme zpět do Manily.
13.den 22.11.2018 Před snídaní si jdeme zaplavat do našeho pěkného bazénu a po snídani vyrážíme do stanice nartounů u městečka Corolla. Recenze turistických průvodců nelhaly, opravdu je hezčí než ta předchozí a i malé opičky lze zde pozorovat mnohem lépe. Daří se nám udělat celkem pěkné fotografie. Po tomto krátkém zastavení nás čeká přejezd přes most na sousední menší ostrov Panglao. Zde většina turistů tráví svůj pobyt na vyhlášených plážích Alona a White beach. My jsme tuto variantu po přečtení několika cestovatelů zavrhli a jak nyní poznáváme, udělali jsme velice dobře. Ale postupujme od začátku. Naší prohlídku ostrova zahajujeme v městečku Deus, kde nás čeká opět pěkná katedrála. Jen pár kilometrů odtud leží vyhlášená jeskyně …., kde se dá i vykoupat. Do jeskyně se vstupuje úzkou chodbou po pár schodech, nic složitého. Ve vnitř je kupodivu jen jeden manželský pár, takže celou jeskyni máme skoro sami pro sebe. Do sytosti si ji užijeme trávíme zde poměrně dlouhou dobu. Odtud pokračujeme až na samý konec ostrova, kde se chceme vykoupat. Zastavujeme u staveniště, kde staví jeden z nových hotelů a jdeme až k pláži. Opět se nám naskytne stejný obrázek. Malebná pláž, ale koupání jen na mělčině. Po krátkém osvěžení jedeme na Alona beach, kde by mělo být rušněji a měli bychom zde dokoupit pár dárku. Opravdu je zde velmi rušno, až moc. Přeplněné ulice, prach a spousta naháněčů snažící se prodat šnorchlovací výlet na jeden z blízkých ostrůvků. Asi po hodině procházky po rušné hlavní cestě jsme silně rozladěni a utíkáme zpět do našeho auta. Ještě, že jsme nezvolili tuto destinaci. Dle našeho názorů to není dobré místo pro trávení dovolené a ke všemu jsou zde mnohem vyšší ceny a přitom hotely jsou horší nebo podobné kvality jako máme my. Naší poslední zastávkou na ostrově Panglao bude včelí farma, která leží přímo u moře. Zde již vládne opět klidná atmosféra a tak si kupujeme lístek na 30 minutovou exkurzi po farmě. Předtím si zakoupíme pár dárků v místním shopu. I zde jsou ceny velmi vysoké na místní filipínské poměry. Postupně s průvodkyní procházíme jednotlivá místa, kde vyrábějí své produkty. Pyšní se zde samozřejmě bio kvalitou, kterou si nechají dobře zaplatit. Nakonec prohlídky máme možnost se vyfotografovat s pláství včel. Toto místo využijeme i k docela slušnému vykoupání v moři. Po schodech dojdeme až ke vstupu do vody a i když ani zde není velká hloubka, plavat se tady dá docela slušně. Náš výlet zakončíme v restauraci, kde jsme byli včera. Tentokrát volíme rybu a není to špatný výběr. Za tmy se vracíme zpět do hotelu a zítra nás již čeká cesta domů.
14.den 23.11.2018 Dnes stáváme velmi brzy, protože v půl deváté chceme být v adventure centru, kde bych si rád vyzkoušel zipline, projížďku přes údolí zavěšený na laně. Iva raději volí alternativu lanovky. Cena je 400 PHP za zipline a 300 PHP za lanovku. Já budu mít jednu cestu zipline a zpátky pojedu lanovkou. Po vykoupání v bazénu a snídani vyrážíme vstříc dobrodružství. Jsme trochu překvapeni rychlostí zipline. Mysleli jsme, že bude mnohem vyšší. V podstatě se jedná o velmi pohodovou projížďku a mohu ji doporučit všem. Určitě se nemusíte bát, žádné špatné pocity zde nezažijete. Jen vše velmi rychle uteče a ani se nenadějete a jste na druhé straně. Trochu lituji, že zpět pojedu lanovkou a ne zipline. Ale i tak to byl velmi pěkný zážitek. Protože je velké horko, vracíme se zpět do hotelu a poslední hodinu před odjezdem na letiště trávíme v bazénu. Tím pomalu končí naše filipínské dobrodružství. Vrácení auta, oběd a pěší kilometrová procházka na letiště, vše bez sebemenších problémů. Do Manily odlétáme s asi 30 minutovým zpožděním a po příletu se autobusem přesunujeme na mezinárodní terminál číslo 1. Zde musíme dvě hodiny počkat, než se zahájí odbavení a odevzdáme zavazadla. Poté konečně můžeme projít kontrolou a dostat se dovnitř terminálu, kde jsou shopy a hlavně restaurace. Docela nám vyhládlo, takže program pro příští hodinu je jasný. Poté následuje odlet a podobná cesta jako na začátku. To je již úplný konec našeho filipínského putování.
15.den 24.11.2018 Po poledni přistáváme v Mnichově, přivoláme si transfer k našemu autu a odjíždíme domů. Teď malé shrnutí naší dovolené, co se nám líbilo a co naopak méně. Určitě můžeme vyzdvihnout pohostinnost a dobrosrdečnost místních, nízké ceny, slušné ubytování, krásnou a rozmanitou přírodu, možnost celkem levného pronájmu motorky či auta. Na druhou stranu můžeme zařadit horší kvalitu koupání (většinou horší přístup do moře a hlavně malá hloubka) a většinou dosti ošklivá města. Celkově jsme byli ale velmi spokojeni a dokonce se dá říci, že Filipíny překonaly naše očekávávání. Za nějaký ten rok se sem určitě vrátíme, vždyť je zde tolik krásných ostrovů, například Palavan či další části severního a jižního Luzonu, které jsme ještě neprozkoumali.
