Gruzie srpen 2017
Skutečný plán dovolené Gruzie 11.08.2017 – 22.08.2017
1.den - 11.08.2017 - odlet z Prahy do Kyjeva v 06,00 hod., přílet do Kyjeva v 09,05 hod. přestup a v 12,00 hod. odlet, v Tbilisi přistaneme v 15,45 hod. , odbavení a zapůjčení auta přímo na letišti, odjezd do penzionu Guest House Zemeli.. 650,- Kč 1 noc, Večer výšlap do zábavního parku Mtatsminda Amusement park, zpět lanovkou, večeře, návrat do penzionu celkem 15 km
2.den – 12.08.2017 - ráno snídaně, odjezd do Mccheta (UNESCO) , historické město východní Gruzie s mnoha památkami. Návštěva katedrály Sveticchoveli a chrámu Samtavro. Přejezd do Gori, rodiště Stalina. Návštěva jeho rodného domu a muzea. Za městem navštívíme starověké jeskynní město Uplisciche. Příjezd do Kutaisi – ubytování v penzionu Edelweiss Guest House 1 noc 690,- Kč, Ve městě nevynecháme katedrálu Bagrati,, večeře– celkem 270 km,
3.den – 13.08.2017 – snídaně, odjezd do Mestie. Za městem Kutaisi se zastavíme v klášteru Gelati. Odpoledne příjezd do Mestie, ubytování v penzionu Dodo Japaridze Guesthouse, 3 noci, 1980,- Kč, procházka po městě, večeře , 280 km
4.den – 15.08.2017 – po snídani dnes výlet autem do Ušguli, jednoho z nejkrásnějších městeček ve Svanetii, procházka po čtyřech vesnicích, krásné výhledy, návštěva muzeí, návrat do Mestie, večeře, celkem 100 km
5.den – 14.08.2017 - ráno snídaně, prohlídka etnografického muzea pěší výlet na ledovec Čalaadi celkem 5 km, večeře , 30 km
6.den – 16.08.2017 – snídaně, odjezd do Batumi, koupání na pobřeží v letovisku Kobuleti, návštěva botanické zahrady v Batumi, procházka po promenádě podél moře – moderní část města, ubytování v penzionu Private House in Batumi 820 Kč, 1 noc , , večeře 260 km
7.den – 17.08.2017 – snídaně, ráno odjezd přes hory, průsmyk Zekari, klášter Zarzma, příjezd do Akhaltsikhe, ubytování v penzionu Old Town, 1 noc 580 Kč, , odjezd do Vardzie (UNESCO) jeskynní město, návštěvy skalního města Vari , večeře, celkem 290 km
8.den – 18.08.2017 – ráno snídaně, prohlídka pevnosti v Akhaltsikhe , návštěva kláštera Sapara přejezd do Bordžomi. –zastávka u kláštera Chitakhevi St. George, uprostřed borovicového háje, centrální park v centru města, procházka k minerálním pramenům. Přejezd do města Chiatura , svezení starými stalinskými lanovkami, průzkum okolí, večeře ubytování v hotelu On Pirosmani 760 1 noc – 180 km .
9.den – 19.08.2017 – snídaně, přejezd do Štěpandsmindy s výhledem na Kazbeg – ubytování v penzionu Red Stone Guest House 640 Kč 1 noc. Cestou zastávka ve starobylé pevnosti Ananuri. Odpoledne výšlap ke kostelu Cminda Sameba ( kostel Svaté trojice) .– celkem 300 km, večeře
10.den – 20.08.2017 – dopoledne návštěva vesnic Sno a Džuta, poté přejezd do údolí Truso, procházka údolím k pevnosti Zakagori. Večer příjezd do Tbilisi a ubytování na dvě noci opět v penzionu Guest House Zemeli.. 1300,- Kč , večeře , celkem 250 km - večerní procházka městem
11.den – 21.08.2017 – ráno návštěva kláštera Davida Garedži na hranicích s Azerbajdžánem, odpoledne dokončení celodenní prohlídky Tbilisi, jak historické, tak moderní části, v 16 hod vrácení auta na letišti, návrat do penzionu, večeře celkem 30 kmínem12.den – 22.08.2017 -brzy ráno odjezd taxíkem na letiště , odlet v 06,15 do Kyjeva, přílet v 8,20 a pokračování do Prahy v 09,25 hod. Přistání v Praze v 10,35 hod.
Celkem ubytování 7 500,- Kč Celkem odhad cca. 2 150 km, časový posun 2 hod.
1 den - Naše výprava do Gruzie začíná již brzy ráno, protože naše letadlo odlétá již v šest hodin. Nezbývá nám nic jiného, než vstát před čtvrtou hodinou a tak si palačinky připravím dopředu večer. Na letiště nás hodí Zdenda a vše probíhá bez problémů. Let s Ukraine airlines cekem, v pohodě, jen by mohlo být více místa pro nohy. V Kyjevě máme tři hodiny času, brouzdáme po letištní hale, dáme si pivko za 4 EUR, využijeme bezplatného wifi a tak nám čas rychle uteče. Druhý let do Tbilisi trvá trochu díle, 2,45 min. Přistáváme o půl čtvrté místního času. Hodinky musíme posunout o dvě hodiny dopředu. Odbavení probíhá rychle, ve směnárně měníme první lari. Kurs je necelých 10 Kč za 1 lari , takže se bude dobře přepočítávat. U přepážky Avisu nám paní oznamuje, že auto bude přistaveno za 15 minut. Během čekání nás zaujme nabídka levného internetu a místního volání pro turisty za 200 Kč na 15 dní. V paušálu je internet 2 MB, volné místní volání a 30 mezinárodního volání. Stačíme vyřídit první kartu a auto je tu. Paní je nedočkavá, a tak se budeme muset ještě do odbavovací haly vrátit pro druhou kartu. Přebíráme auto Dacia Duster a zapisujeme drobné oděrky. Nechceme mít problémy při vracení. Cesta do penzionu trvá asi půl hodiny a provoz je přiměřený na hlavní jeden a půl milionové město. Ulici dle navigace nacházíme snadno, horší je to s dohledáním penzionu. Nakonec pro nás přijíždí majitel penzionu a posledních 300 metrů nás vyváží do velkého kopce svým autem. My parkujeme u druhého hotelu, kde je dostatek místa a nemusíme stát v kopci. Na uvítanou dostáváme skleničku výborného vína a po krátkém relaxu vyrážíme prozkoumat okolí. Na doporučení majitele se vydáváme do kopce k místnímu zábavnímu parku. Asi po dvou kilometrech jsme u cíle, ale okolo areálu je vysoký plot, naštěstí nacházíme díru, kterou se nám podaří proklouznout dovnitř. Hlavní atrakcí parku je velké ruské kolo s krásným výhledem na celé Tbilisi My však máme velký hlad, a tak je naším hlavním cílem najít dobrou restauraci. a ochutnat místní speciality. Objednáme si chačapuri a šašlik. Placka se sýrem je skvělá, šašlik je na náš vkus až moc tučný. S plnými žaludky se vydáváme k lanovce. Za 2,5 lari se svezeme dolů a teď nás čeká najít hotel. Bohužel se spleteme a šplháme ke špatnému kostelíku. Příště budeme věřit navigaci a nebudeme hledat zkratky. Naštěstí potkáváme taxikáře, který nás za 5 lari doveze až k hotelu. Dnešní den byl dlouhý a náročný. a tak jsme rádi, že jsme konečně v penzionu. Odpočinek bude potřeba, zítra nás čeká dlouhý přejezd do hor.
2.den – Po snídani scházíme k autu a jedeme do bývalého hlavního města Mccheta, které je díky svým historickým památkám zapsáno na seznamu Unesco. Parkujeme kousek od centra a okolo mnoha stánků si jdeme prohlédnout katedrálu Sveticchoveli. Ještě před její prohlídkou si dáváme v jedné z restaurací ledovou kávu a poté se již věnujeme památkám. Ještě pokoupíme pár dárku a asi po hodině a půl pokračujeme v naší cestě. Další naší zastávkou je město Gori. Jedná se o nijak krásné město a jediný důvod k zastávce je, že je rodištěm Stalina. Místní lidé na něj stále nedají dopustit. Dokonce si vymohli, aby bylo do města navráceno několik jeho soch. Najít zdejší muzeum s údajným rodným domem Stalina není velký problém. Přímo v centru stojí velká budova a hned vedle ní můžeme spatřit železniční vagón, který Stalin používal v dobách své největší slávy. Muzeum je rozsáhlé a Stalin je zde vidět na všem. Koberce, skleničky, obrazy nevyjímaje. Člověk by nevěřil, že i dnes může být tento člověk v určité části světa v podstatě oslavován. Nakonec ale musíme přiznat, že prohlídka muzea byla zajímavá a strávili jsme zde více než hodinu. Ještě malé občerstvení a jedeme dále. Necelých dvacet kilometrů od Gori leží starověké jeskynní město Uplisciche. Skalní město bylo založeno v šestém století před naším letopočtem a rozrostlo se na obchodní centrum na hedvábné stezce s asi 5 tisíci obyvateli. Pokusy o dobytí města byly neúspěšné až do 13 století, kdy se podařilo dobýt město mongolskému chánovi Ogedejovi a došlo k jeho rozboření. Uplisciche disponuje mohutným opevněním. Na nejvyšším místě stojí kostel z desátého století. Toto místo můžeme určitě doporučit k návštěvě. Je zde spousta krásných výhledů do okolí a můžete prozkoumat jednotlivé jeskyně. Je velké vedro, a tak opět nepohrdneme místní restaurací. Teď už nás čeká jen 170 kilometrů do Kutaisi. Po třech hodinách jsme konečně na místě. Ubytujeme se a po chvíli odpočinku si ještě pojedeme prohlédnout katedrálu Bagrati a dát si něco dobrého k večeři. Asi v půl desáté se vracíme do penzionu. Zítra nás čeká přejezd do Svanetie do hor Kavkazu.
3.den – Podařilo se nám usmlouvat snídani alespoň na půl deváté, a tak můžeme vyrazit o chvilku dříve. Zřejmě jsou pozdní snídaně v Gruzii obvyklé. Nejprve jedeme jen pár kilometrů nad město, kde si prohlídneme klášter Gelati, který patří k těm nejhezčím v Gruzii. Opět si užíváme atmosféru a relaxujeme. Čeká nás totiž dlouhý přejezd do Mestie. Cestou uděláme dvě občerstvovací zastávky, abychom si trošku odpočinuli. Konečně před pátou hodinou se před námi objevují obranné věže, které proslavily celou Horní Svanetii. Náš penzion vypadá z venku, že se za chvíli zřítí, ale vevnitř to celkem jde. Jediné naše štěstí bylo, že jsme si objednali pokoj Deluxe. Ten jediný má totiž vlastní sociální zařízení. No, Deluxe to zrovna není, ale na gruzínské poměry je celkem slušný. Postele trošku proležené a v ve velkých skříních mají uloženy steré kožichy. Snídaně se podávají v obývacím pokoji paní majitelky, jak je v Gruzii zvykem. Po krátkém relaxu se vydáváme na průzkum města. Navštívíme i jednu z obranných věží, kde se dát za 2 Lari vylézt až na střechu věže. Lezu raději sám, protože systém několika žebříků není úplně bezpečný a místy mám docela problém vylézt do dalšího patra. Celkem se musí vylézt šest žebříků. Konečně zdolávám i poslední a opatrně vylézám na plechovou střechu. Nejsem tu sám, společnost mi dělá mladá gruzínská turistka. Střecha se pod námi trošku prohýbá, ale přesto si užíváme nádherného výhledu a navzájem si pořizujeme fotografie. Když se konečně dostanu dolů, tak Iva je už znepokojená, kde jsem tak dlouho. Přeci jen mi daly žebříky, co proto, a chvíli mi trvalo, než jsem cestu nahoru a dolů zvládnul. Výhledy ale stály za námahu. Pokračujeme v prohlídce města a potkáváme i českou výpravu, která je zde na kolech. Později na internetu zjišťuji, že se jedná o zájezd CK Adventura, a projíždí Svanetii , Batumi a okolí. Na večeři si vybíráme restauraci na hlavním náměstí. Na jídlo čekáme velmi dlouho, protože restaurace je plná turistů, a tak příprava jídla se velmi protahuje. V restauraci vystupuje místní hudební skupina, a tak máme o zábavu postaráno. Naštěstí nikam nespěcháme, a v klidu si užíváme místní atmosféry. Do penzionu se opět vracíme až kolem půl desáté.
4.den – Dnes máme snídani dokonce již v osm hodin, a tak můžeme vyrazit do Ušguli před devátou. V průvodcích se píše, že Ušguli je nejvyšší osídlenou vesnicí v Evropě. Malým zádrhelem je, že Gruzie neleží v Evropě, ale v Asii. Jen malá chybka. Máme před sebou 45 kilometrů a cesta by měla trvat více než dvě hodiny. Kupodivu prvních deset kilometrů vede po nově postavené silnici a až poté přejíždíme na tak zvaný tankodrom. Nechtěl bych zde jet normálním autem. Ještě, že jsme si objednali terénní. Díky novému úseku je cesta kratší a za necelé dvě hodiny vidíme první vesnici. Ušguli jsou totiž vlastně čtyři vesnice dohromady. První míjíme a zastavujeme až ve druhé. Zde auto zanecháme a vydáme se na okruh po vesnicích a přilehlém okolí. Při vstupu do první vesnice jsme šokováni v jakém prostředí mohou lidé žít. Všude potulující se zvířata, polorozpadlé domy a občas nějaký ten opravený, v kterém se dá bydlet. Skoro vždy ale stojí vedle úplné zbořeniny. Nedovedeme si představit žít zde. Okolí krásné, přístupová cesta zatím žalostná a vesnice jedna ruina vedle druhé. Při naší prohlídce se zastavujeme na pivko v jednom .místním Gasthouse. Je to normální starší domek a venku tři stolky kam se dá sednout. Když jsme chtěli na záchod, poslali nás nahoru na kopec a tam skoro nad propastí stál suchý záchod. Snad byl pouze pro hosty, nevíme. Pomalu se touláme po vesnicích a okolních kopcích, krajina je fantastická. A vysoké věže ve vesnicích ten zážitek jen umocňují. Navštěvujeme i dvě muzea. Jedno opravdu pěkné, kde dostaneme podrobný výklad od mladé slečny velmi slušnou angličtinou. To druhé muzeum vlastně žádné není. Byly to jen dvě místnosti v domě kde viselo pár kůží a několik předmětů. Starší pán nám zahrál na gruzínský hudební nástroj a zazpíval. Jeho vnuk se nám snažil popsat jednotlivé exponáty, ale jeho angličtina byla skoro nulová. Do obou muzeí bylo stejné vstupné 5 Lari, ale srovnávat je opravdu nelze. Jinak ale, pokud navštívíte Gruzii, tak Svanetii určitě zahrňte do svého plánu cesty. Hodně turistů absolvuje čtyřdenní trek z Mestie do Ušguli. My jsme měli tu čest jedny z nich poznat. Když jsme nasedali do auta, oslovili nás dva mladí turisté, zda bychom je nevzali do Mestie. Tak jsme si řekli, že uděláme dobrý skutek a vzali je. Jak jsme se cestou dozvěděli, jednalo se o Němce, kteří zde jsou již 14 dní a celkové plánují trip na 7 týdnů. Kromě Gruzie mají v plánu i Arménii. Při družném rozhovoru nám cesta rychle utekla a před čtvrtou hodinou jsme zpátky v Mestii. Večer se projdeme po městě, dáme dobrou večeři a další krásný den je za námi. Bohužel po návratu do penzionu je Ivě hodně špatně, zřejmě dostala nějaký virus, což se jí již stalo počtvrté, naposledy před půl rokem. Vždy ale doma, tentokrát poprvé na dovolené. Naštěstí má sebou prášky na tento virus, tak snad brzy zaberou. Bolí jí celá pusa a špatně se jí i mluví. Asi se moc dnes nevyspí. Naštěstí nás zítra nečeká žádný přesun, jen dopoledne návštěva etnografického muzea a odpoledne pětikilometrový výlet tam a zpět k ledovci. To bychom mohli zvládnout.
5.den – Muzeum otevírá až v deset hodin, a tak nemusíme nikam spěchat. Po snídani se ještě vracíme na pokoj a odpočíváme. Do muzea jdeme pěšky, trvá nám to necelých patnáct minut. Budova byla v minulých letech plně rekonstruována a působí opravdu honosně. Bohužel vlastní exponáty muzea nás až tak nenadchly. Vstupné je 7 Lari, což zase není tolik a všude v Evropě by bylo podstatně vyšší. Vracíme se do penzionu a cestou si kupujeme místní chléb za 1 Lari. Má zvláštní tvar a je ještě teplý. Po krátkém relaxu na pokoji se vydáváme k ledovci. Cesta vede kolem místního letiště, odkud by měla denně létat letadla do Tbilisi. Žádné jsme ale během našeho pobytu v Mestii neviděli, ani neslyšeli. Po devíti kilometrech přijíždíme na konec cesty a dále musíme po svých. Po lávce přecházíme říčku a šplháme do kopce. Naštěstí po pár stovkách metrů již není převýšení tak velké a občas jdeme skoro po rovině. Cesta vede stále lesem a občas kolem řeky. Ke konci musíme překonat několik úseků přes velké kameny, což není úplně snadné, protože občas spadne pár kapek a kameny docela kloužou. Asi po hodince pomalé chůze se dostáváme na volný prostor a v dáli již vidíme ledovec. Opět musíme přes kameny a asi po 500 metrech jsme konečně u cíle. Z ledovce vyvěrá říčka a vše je velmi působivé a krásné. I tento výlet vřele doporučujeme. Není náročný, pokud použijete auto a k lanovému mostu dojedete. Jít po zaprášené a nudné silnici dvakrát devět kilometrů by se nám opravdu nechtělo, i když pár turistů cestou potkáváme. V půl čtvrté jsme zpátky a vracíme se do penzionu. Ještě se stavíme v marketu pro jídlo a jdeme zase relaxovat. Ivě není nejlépe, a tak se večer vydávám sám na procházku městem. Opět se toulám úzkými uličkami a nasávám místní atmosféru. Těsně před setměním se vracím do penzionu a jdu sepisovat naše zážitky.
6.den – Dnes se rozloučíme na čas s vysokohorským prostředím a vydáme se na pobřeží Černého moře. Cesta probíhá bez problémů do doby než se před námi objeví uzavírka silnice do města Poti, které leží již u moře. Bohužel žádná objížďka není značena, a tak musíme improvizovat. Nakonec si zajedeme asi 50 kilometrů, ale hlavně přicházíme o hodinu času. Místo cesty podíl moře musíme přes kopce, kdy se nedá jet příliš rychle. Na pobřeží se dostáváme až kousek před Batumi a tak místo vyhlášeného střediska Ureki s léčivým černým pískem musíme vzít zavděk letovisko Kobuleti. Pláž je kamenitá a jsou i dost velké vlny, takže přístup přes kameny do moře není úplně snadný. Přesto zde strávíme příjemné dvě hodinky. Několikrát se vykoupeme a trochu i odpočineme. Jen pár kilometrů to máme do botanické zahrady, která se nachází devět kilometrů před Batumi. Na místní poměry je tu spousta lidí, což jsme ještě v Gruzii nezažili. Zahrada má rozlohu zhruba 110 ha s množstvím subtropických a cizokrajných rostlin a rozkládá se na svazích mysu „The Green Cape“ vybíhajících přímo od břehů Černého moře. Byla založena ruským botanikem A. N. Krasnovem v 80. letech 19. století, oficiálně byla pro veřejnost otevřena roku 1912. Krasnov zemřel krátce po založení zahrady, v roce 1914, byl tu pohřben a dodnes zde má svou sochu. Zahrada je rozdělena do devíti sektorů podle oblastí, odkud rostliny pochází . Převážně tu jsou spíše stromy, ale zahrada je hezky upravená a výhledy na moře nejsou špatné. Hodinová procházka nám bohatě postačí. Čas pokročil a tak prohlídka Batumi bude kratší než jsme původně plánovali. Již z botanické zahrady jsme viděli, že ve městě vyrůstá nová supermoderní zástavba. Prý gruzínská Dubaj. Jeden z hotelů vlastní i Trumpova společnost. Zastavujeme se přímo u pobřežní promenády a vydáváme se na krátkou procházku. Je hezký večer a tak mnoho Gruzínců vyrazilo ven a kam jinam než na hlavní promenádu. Jsou zde dva pruhy, jeden pro pěší a druhý pro cyklisty a elektromotorky, které půjčují na několika místech. Všude je vidět, že zde se zřejmě investují velké zahraniční peníze. Za pár let nebude mít na gruzínské poměry k Dubaji daleko. Návštěvu starého centra nakonec vzdáváme a jedeme přímo do penzionu. Ten se nachází přímo u letiště, naštěstí v noci letadla nelétají, takže máme klid. Pokoj máme pěkný, majitelé příjemní, jen kdyby Ivě bylo trochu lépe. Zítra nás čeká další přejezd přes pohoří do městečka Akhaltsikhe.
7.den – Jen co vyjedeme z našeho penzionu, tak se objevuje odbočka na náš cíl, městečko Akhaltsikhe. To mění náš plán, do centra Batumi již znovu nepojedeme a přímo se vydáme do hor. Ještě vyměníme Eura na Lari a můžeme začít stoupat. První kilometry vedou po dobré cestě a tak vše rychle ubíhá. Až později asfalt končí a opět začíná tankodrom. Cesta je ale v lepším stavu než jsme očekávali a než jsem se dočetl na internetu. Dá se jet něco mezi 30 – 40 km za hodinu, což není až tak špatné. Pomalu se šplháme do sedla Goderdzi a projíždíme lyžařské centrum kde vyrůstají nové hotely a jezdí zde sedačková lanovka. Jen si nedovedeme představit, jak se sem v zimě autem někdo dostane. I teď je cesta pro normální auta skoro nesjízdná. Na vrcholu sedla si děláme krátkou zastávku a jeden z místních toho využívá a snaží se, abychom prý svezli jeho sestru se synem do blízké vesnice. Souhlasíme, jen musí počkat až si prohlédneme okolí. Procházíme se okolo několika stánků, kde prodávají zejména med a smetanu. Výhledy jsou opět krásné, počasí nám dnes přeje. Další dobrý skutek vykonán a my to máme jen několik kilometrů ke klášteru Zazrma. Docela nás mile překvapil, leží uprostřed zahrady, uvnitř zachovalé fresky a venku pěkný výhled do okolí. Konečně se dostáváme na asfaltovou silnici a pak už je to do penzionu jen pár rychlých kilometrů. Protože jsme přejezd zvládli podstatně rychleji než jsme počítali, trochu změníme plány a skalní města Varzia a Vari navštívíme už dnes. Rychle se ubytujeme v Akhaltsikhe a pokračujeme do Vardzie, vzdálené 60 kilometrů. Ve 12.století zde král Jiří III postavil opevnění a jeho dcera královna Tamara Gruzínská založila jeskynní klášter, který se postupně rozrostl na celé posvátné město, obývané dva tisíci mnichy. Celkem je zde přes 400 místností, 13 kostelů a 25 vinných sklípků a další se stále objevují a zpřístupňují. Ke vstupu do skalního města se dá dojít pěšky nebo za jedno Lari využít autobusu. My jsme zvolili druhou variantu. Po vytoupení z autobusu to máme jen pár desítek metrů k prvním skalním místnostem. Pomalu stoupáme a pronikáme do středu města. Opravdu skvělý zážitek. Nádherné výhledy a velikost města nás uchvátili. Jedno z dalších míst, které při návštěvě Gruzie nemůžete vynechat. Jen pět tři kilometrů od Vardzie leží další jeskynní klášterní komplex Vari, který je ještě o 4 století starší než Vardzia. I ten stojí za prohlídku, je rovněž krásný a jsme tu v podstatě sami, jen potkáváme tři turisty a jsou zde dva mniši. Jednoho můžeme pozorovat přímo při modlitbách. Dostat se až k malému bílému kostelíku uprostřed skal je trochu obtížnější a musíme vylézt po několika dřevěných žebřících. Námaha stojí za to, opět krásné místo s výhledy do okolí. Asi po čtyřiceti minutách končíme naší návštěvu a pomalu se vracíme do našeho penzionu. Cestou se ještě stavujeme na dobrou večeři a tak do města přijíždíme až za tmy. Ještě se jdeme podívat na nasvícenou pevnost a tím končí další gruzínský den.
8. den – Tento den zahajujeme po snídani prohlídkou pevnosti Rabati, kterou jsme již včera nestihli. Byla před několika lety krásně rekonstruována a je jediným důvodem proč navštívit město Akhaltsikhe. Je proslulá svou etnickou a náboženskou různorodostí a tolerancí v hraniční oblasti. V Rabati jsou dodnes kostely gruzínské pravoslavné, arménské apoštolské a katolické církve, synagoga a dokonce i mešita. Trvá nám více než hodinu, než si všechna místa prohlédneme. Chvíli posloucháme ruskou průvodkyni, ale po chvíli se oddělujeme a jdeme sami. Asi dvanáct kilometrů za městem je klášter Sapara, ke kterému vede pěkná cesta, která byla před nedávnem rovněž zrekonstruována. Klášter byl založen již v devátém století a ve dvanáctém se stal sídlem místního panovnického rodu Džakelů. Z té doby pochází největší z 12 kostelů Sapary, kostel svatého Sáby s krásnými freskami. Jediné co nám kazí dojem, je chování mnichů, kteří se chovají velmi odměřeně. No photo, jsme slyšeli několikrát, když jsme si chtěli mnichy vyfotit jak lezou po střeše kostela a dělají menší opravy. Rovněž nás jeden mnich nepustil na malý balkón, odkud byl pěkný výhled. Dalším naším cílem bude lázeňské město Bordžomi, proslulé po celém světě svou slanou a nakyslou minerální vodou. Město bylo nedávno zrekonstruováno a tak je vyhledávaným cílem gruzínských turistů. Kousek před městem ještě odbočujeme ke klášteru Chitakhevi St. George, který leží na pěkném místě uprostřed borovicového háje. Autem se dá dojet až skoro ke klášteru. Stejně jako v Bordžomi, i zde je spousta lidí. Po krátké zastávce u kláštera jedeme do centra města a parkujeme jen kousek od centrálního parku kam se platí drobné vstupné (2 lari). Před parkem je stanice lanovky, kterou se dá vyjet na náhorní plošinu, ale tu vynecháme, těšíme se až na stalinské lanovky v Chiatuře. To bude větší adrenalin. Raději si dáme malý oběd a pak jdeme společně s mnoha lidmi k hlavnímu vchodu do parku. Zde ochutnáme minerálku , dáme si kávu a pak už spěcháme k autu, abychom měli dost času na lanovky v Chiatuře. V Broržomi je na nás příliš turistů a místo působí spíše jako lunopark. Jsme docela rádi, že jsme zde na poslední chvíli zrušili nocleh a přidali do našeho programu městečko Chiatura. Sice si prodloužíme dnešní trasu o pár desítek kilometrů, ale svést se stalinskými lanovkami bude stát určitě za to. Přes Booking.com jsme našli ve městě pouze dva penziony a naštěstí v lépe hodnoceném měli ještě volný pokoj. Ve městě jsou velké manganové doly a tak se jedná o docela nevzhledné průmyslové město, které ale leží na krásném místě, obklopené vysokými skálami. To je hlavní důvod, proč zde byly postaveny lanovky. Slouží k cestě lidem z a do zaměstnání. Na okolních kopcích bylo postaveno mnoho dnes již vybydlených paneláků a tak místní používají lanovku i několikrát denně. Z původních deseti je dnes v provozu již jen pět a během naší návštěvy jezdily jen tři. Nakonec jsme zkusili všechny. Při první jízdě jsme neměli úplně nejlepší pocity, protože lanovky jsou dnes spíše šrotem, nikdo je za sedmdesát let neopravoval. I vlastní zázemí stanice stojí za pár fotek. Dříve honosné stanice jsou dnes ruinami a postupně více a více chátrají. Je otázkou, jak dlouho budou staré lanovky v provozu. Slyšeli jsme, že se postupně chystají vyměnit staré za nové. Pak již nebude návštěva města tak zajímavá jako dnes. Vždy když jsme vyjeli nahoru, udělali jsme si krátkou procházku a prolezli pár paneláků. Člověk by nevěřil, že uvnitř žijí lidé. To snad i Chánov je v lepším stavu. Celkově lze říci, že jsme moc rádi, že jsme toto město nevynechali a mohli jej navštívit. Má svou neodolatelnou atmosféru. Dokonce nám mile překvapil i penzion, kde nám paní majitelka přichystala výbornou a velmi levnou večeři. Zítra se opět vrátíme do hor, do pohoří Kazbegi.
9.den – Dnes se vrátíme do hor, jedeme se podívat do jednoho z horských městeček do Štepandsmindy. Čeká nás historická gruzínská vojenská cesta. Umožňuje velmi rychlý přístup do velkého Kavkazu. Cesta vede i podél břehu tyrkysové Žinvalské přehrady a prochází kolem překrásné pevnosti Ananuri. Určitě doporučujeme se zde zastavit a pevnost si prohlédnout, jako jsme učinili i my. Uvnitř jsou dva kostely ze 17 století. Větší z nich je kostel Nanebevzetí Panny Marie s nádhernými dekorativními prvky a reliéfy vytesanými v kamenných blocích. Cestou k pevnosti je mnoho stánků, kde se dá občerstvit nebo zakoupit nějaký ten dárek. Teď nás již čeká šplhání do hor. Krátce se zastavujeme v lyžařském středisku Gadauri na vyhlídce, odkud je pěkný výhled do okolí a je zde i mnoho stánků. Do Štěpandsmindy je již jen kousek, ale dostat se do našeho penzionu je trochu oříšek. Leží totiž přímo u cesty ke kostelu Svaté trojice a ta právě prochází rekonstrukcí. Jeden úsek je jen jednosměrný, a tak nás nahoru nechtěli pustit. Až po vysvětlení, že zde máme ubytování nás pustili dále. Penzion je až kousek za městem, vlastně se nachází v malé vesničce přímo pod kostelem. Silnice není právě v nejlepším stavu a s obyčejným autem by bal problém sem dojet. Po ubytování čekáme až se zvedne mlha a poté se vydáváme pěšky ke kostelu. Než začne větší stoupání, tak se ještě zastavujeme v malé restauraci na jídlo. Majitel nám vysvětluje, že má k jídlu jen chinkale, protože všechny ženy dnes odešly do města na nějakou slavnost. Jedná se o zvláštní noky plněné mletým masem a protože jsou měkké, nemá Iva problém je sníst. Konečně jídlo, které bez větších problémů může kousat. Ještě ochutnáme místní vínko a můžeme vyrazit. Občas i vysvitne slunce a my pomalu stoupáme nahoru. Zvolili jsme delší trasu, ale prý schůdnější. Po více než hodině jsme konečně nahoře. Je zde úžasný výhled do okolí, a i kostelík má svou podmanivou atmosféru. Obloha se začíná pomalu zatahovat a hrozí déšť. Tentokrát volíme druhou cestu, ale není to úplně dobrá volba. Cesta je prudší a jakmile se spustí déšť, pěkně klouže. Dokonce nám ani nepřijde kratší. Naštěstí se nám ji podaří zdolat, ale jsme úplně promočení. Přesto jsme rádi, že jsme nahoru vyšplhali. Autem by to nemělo ten půvab. Jediný problém je, že se nám již nechce sjíždět autem do města a žádná otevřená restaurace či obchod zde není. Večer tedy trávíme jen popíjením vína, které jsme si koupili ještě v Mestii. Když déšť ustane, vyrážíme ještě na malou procházku po vesnici, ale opravdu na žádné jídlo již nenarazíme. Naše bábuška nám sděluje, že jsme si u ní mohli dohodnout večeři, ale bohužel jsme to neudělali. Budeme muset vydržet bez jídla až do rána.
10.den – Dnešní den zahajujeme rozhodně nejlepší snídaní, kterou jsme zatím v Gruzii měli. Bábuška nám připravila domácí lívance s marmeládou a smetanou, chinkali plněné směsí z brambor a sýra, rajčata, okurky, domácí sýr atd. Plně nacpaní se vydáváme na cestu. Nejdříve se chceme zastavit u vodopádů, které by měly ležet nedaleko hranice s Ruskem. Ani s pomocí navigace se nám je bohužel nepodaří najít a dělníci, kteří zde opravují silnici, nám také neporadili. Vracíme se tedy s nepořízenou zpět a dle rady paní domácí se jedem podívat do vesnic Sno a Džuta. V první vesnici navštěvujeme malý kostelík a místní jeptiška nás velmi zarputile učí, jak se pravoslavně pokřižovat. Až když to oba trochu umíme, jde si hledat další oběti. Cesta se postupně hodně zhoršuje, a asi deset kilometrů se kodrcáme přes velké díry. Konečně jsme v Džutě, ale vesnice nám příliš nenadchla. Paní domácí ji srovnávala s Ušguli, ale zde jsou jen novější domky a ani výhledy nejsou nic moc. Na větší procházku se tedy nevydáváme, jen si objednáme kávu a čokoládu, poté se vracíme zpět. Věříme, že námi zvolené údolí Truso bude zajímavější. I zde se cesta postupně zhoršuje, ale údolí je krásné. Občas si uděláme krátkou zastávku na focení. Několikrát musíme překonat vodu, ale naštěstí to naše terénní autíčko vždy zvládá. Až za vesničkou Ketrisi je proud už tak velký, že auto raději odtavujeme a po můstku pro pěší pokračujeme raději pěšky. Sice bychom asi projeli , ale nechceme riskovat, že bychom zde uvízli. Stejně jsme se chtěli projít, jen o chvíli později. Cestou k pevnosti Zakagori si kousek cesty ušetříme, protože nám zadarmo sveze řidič jednoho z aut, které vodu překonali. Jede ale jen do nedaleké další vesničky, a tak si ušetříme jen pár stovek metrů. Vůbec nám to nevadí, okolí je úžasné a tak si procházku moc užíváme. Dokonce se dostaneme až přímo k pevnosti, vojáci hlídají až zde a ne za vesnicí Ketrisi jak varovali v průvodci. Můžeme si tedy prohlédnou pevnost zblízka. Po návratu k autu již opouštíme hory a jedeme do Tbilisi. Cestou si necháme ručně umýt za deset Lari auto, v jedné z mnoha ručních myček. Už to opravdu hodně potřebovalo. Jedeme přímo do centra, parkujeme blízko pevnosti Nariqala. Prohlédneme se novou moderné výstavbu, ale lanovku necháme až na zítra, protože je neděle večer a je zde velká fronta. Potřebuji si vyměnit pár EUR a nechám se napálit podobně, jako se to občas stává turistům v Praze. V jedné ze směnáren mají napsán kurs 28 a malým písmem We sell. Nákup mají za 22,78, čehož jsem si nevšiml. Ceduli mají zastrčenou, že není skoro vidět. Bohužel jsem zrovna měnil 150 EUR a baba za přepážkou mi množství LARI naschvál ukázala jen na sekundu. Prostě vše mají dobře připravené, jak turisty sprostě okrást. V tu chvíli jsem si kurz samozřejmě špatně přepočítal a průšvih byl na světě. Když jsem dostal potvrzení o výměně a viděl kurz, byl jsem hodně naštvaný. Bouchal jsem do okýnka, ale paní zastávala v klidu. Nezbylo mi než naštvaný odejít, udělal jsem zase jednou školáckou chybu. Paní si vydělala více než 600 Kč. Náladu jsme si alespoň vylepšili výbornou, i když trošku dražší večeří. Již za tmy jedeme do stejného penzionu jako na začátku našeho tripu a tak nemáme problém jej najít. Majitelka nám ale oznamuje, že již má plno, a budeme se muset přestěhovat jinam. Sice nebudeme mít snídani, ale dostaneme slevu, a ještě budeme mít vlastní koupelnu. Protože jsme opět dostali skleničku vína, necháváme auto u prvního penzionu a jedeme autem paní majitelky do nového ubytování. Pro auto se stavím raději ráno, nechci nic riskovat. Pěšky je to asi 15 minut.
11.den – Dnes máme náš vlastně poslední den v Gruzii. Den odjezdu již nepočítám, protože letíme velmi brzy ráno a na letišti už musíme být v půl páté. Nechce se nám trávit celý den v Tbilisi, i když je to krásné město, a tak se přece jen pojedeme podívat k hranicím s Azerbajdžánem, na klášter Davida Garedži. Je to jen 70 kilometrů, ale posledních dvacet po prašné, hrbolaté cestě. Starověký klášterní komplex částečně leží již na území Azerbajdžánu, ale je součástí takzvané neutrální zóny, a je přístupný z Gruzie. Cesta je opravdu docela zdlouhavá a možná nejhorší, kterou jsme během naší cesty absolvovali. Konečně jsme na místě a můžeme začít naší prohlídku klášterních prostor. Dolní klášter není až tak zajímavý a k hornímu musíme vyšplhat nahoru na skálu. Ve skále jsou
