Portugalsko a Madeira 2012 - 7 den - 11.den
Sedmý den (19.04.2012) – návštěva městečka Santana přejezd do Riberio Frio a zde konečně leváda č. 18 balkóny, návštěva pstruží farmy, přejezd na jih a další TOP leváda Lombada da Ponta do Sol č. 7, útes Cabo Giráo vyhlídková plošina Eira de Serrado a večeře ve Funchalu
Jen asi deset kilometrů od našeho ubytování leží městečko Santana, které je proslulé zejména svými malebnými lidovými domky s trojúhelníkovou bílou čelní stěnou 
červenými dveřmi s modrými zárubněmi modře natřené je i rámování dvou okének, takže celek působí neobyčejně pestře a upraveně. Nejdříve se nám ale nedaří domky nalézt a dostaneme se až novému zábavnímu parku de Tématico. Právě přicházejí jeho zaměstnanci a v deset hodin otevírá. Dostaneme prospekt a nevím proč, kupujeme si lístky dovnitř za celkem 20 EUR. Nepatříme totiž zrovna k příznivcům této umělé zábavy. Na ploše sedmi hektarů bylo vybudováno zařízení, které má osvětlit moderními a zábavními prostředky historii kulturu a charakter ostrova. Je zde rybník leváda, potok s peřejemi santoské domky a do všeho jsou zasazeny jednotlivé atrakce. Dostáváme plánek i s časy kdy jednotlivé akce začínají. Nejdříve jede za půl hodiny vláček, který nám je jako zatím jediným návštěvníkům společně s projížďkou na lodičkách nabízen. Další možná zajímavější atrakce jsou až od jedenácti. Nejzajímavější by byl trojrozměrný film o Madeiře, při kterém se má hlediště naklánět a točit a může se sledovat například let rogala nad útesy. Rovněž mají být v parku ukázky tradiční řemeslnické práce od kovářství až k vyšívání krajek. Nám se čekat nechce a brzy park opouštíme no už jsme vyhodili peněz více. Jedeme do centra hledat typické santoské baráky. Pár se nám jich daří najít i když jich již ve vesnici není tolik jako dříve. Fotíme a kupujeme pár suvenýrů. Počasí přeje a tak znovu zajíždíme do vesničky Roberio Frio a zde absolvujeme krátkou levádu 
pro autobusové turisty. A taky jo, malý Václavák. Ještě prohlídka pstruží farmy a rychle pryč. Když potkáváme autobus Čechů tak si říkáme že něco takového už bychom asi nezvládli. Teď naše cesta povede na další TOP levádu Lombada da Ponta do Sol. Ta leží na jihu kousek od Riberia Brava kde jsme byli ještě autobusem. Cesta po dálnici je ale výrazně rychlejší. Stačí něco přes půl hodiny a jsme na místě. Jedná se dle průvodce o těžkou černou levádu. Na internetu jsme ale četli že exponované úseky jsou již oploceny a nebo že hodnocení psali nějací čajčkové. Takže se na ní pouštíme. Je to okružní trasa na 3 hodinky s převýšením sto metrů.
Na úvod se po silnici člověk musí vyšplhat o něco výš. Ještě se občerstvíme v místním baru a již zmizíme mezi cukrovou třtinu podél levady Nova. Proběhneme kolem pár baráků a zjeví se zelené údolí plné opuštěných terasovitých políček. Podél levady se jde po betonovém chodníčku, tak se jde kochat do hloubky 300 metrů pod nohami. Postupně se noříme do útrob soutěsky. Cesta je zatím opravdu oplocena a dle zanechaných zbytků materiálů teprve nedávno. Asi nás měla varovat výstražná cedule s nápisem v portugalštině a oplocení s otevřeným průchodem. Rekonstrukční práce ještě nejsou skončené a tak nastalo to, čehož se Iva obávala. 
Zajištění asi po hodině skončilo a v betonovém chodníčku jsou zatím jen otvory pro tyčky na oplocení. Nezajištěný exponovaný úsek naštěstí není tak dlouhý a tak jej pomalým tempem zvládá. Jsem moc rád když se zase objevuje oplocení. Ve čtvrtkilometrovém tunelu přijdou vhod i baterky a za ním je nejzajímavější místo trasy, kde si důrazně vymlel průrvu vodopád, který se obchází zadem. Postupně se dostáváme k řece, odkud stéká do levad. Chvíli si odpočineme a pak sestoupíme o pár metrů níže a napojíme se na souběžnou levadu do Moinho, která nás zavede zpět přímo ke kapličce. Tahle trasa vede více terénem a chytne se občas sprška z vodopádů. A rozhodně si člověk nepřipadá, že jde zpátky skoro stejnou cestou jen o sto metrů níže. Leváda to byla moc hezká a až budou příští rok opravy dokončeny asi i sem se nahrnou hordy turistů. Zatím jsme tu kromě dvou turistů nikoho nepotkali. Možná řadu lidi odradilo černě označení obtížnosti levády. Pokud trpíte závratěmi tak se sem letos raději nevydávejte. Po velké dávce adrenalinu, kdy Iva musela překonat nezajištěné úseky a já měl velký strach aby to zvládla, se vydáváme na zpáteční 
cestu. Stavujeme se ještě na dvou vyhlídkových místech. Prvním je vyhlídková plošina na útesu vysoko nad mořem dle tabule 580 metrů. I zde probíhají rekonstrukční práce a po jejich dokončení se mělo chodit po prosklené plošině s průhledem dolů. To je i vyobrazeno na prospektu, který ukazuje konečnou podobu plošiny po jejím dokončení. I v dnešním stavu je ten pohled dolů zajímavý. Ještě lepší se nám ale líbí druhá zastávka na plošině Eira do Serrado. Sem je již cesta delší a malými točícími silničkami se motáme docela dlouho. Naštěstí je již více hodin a aut moc nejede. Počasí nám přeje a výhledy jsou bez jakékoliv mlžného oparu. Dole pod námi se nachází malá vesnička v překladu Dvůr jeptišek. Vznikla v druhé polovině 16 století, kdy byl Funchal a jeho klášter oblíbeným cílem francouzských pirátů. Jeptišky z kláštera zde nalezly útočiště v těžko přístupných horách na dně skalního kotle. Až do roku 1959 byla obec odloučená bez automobilového spojení. Jediný přístup tvořila úzká cesta pro muly. Nedávno zase za pomoci EU vybudovali nový tunel a tak se opět vše zkrátilo. My se až dolů nepouštíme ale z výhlídky ve výšce 1026 metrů si užíváme krásné rozhledy na okolní hory a do údolí. Jsme tu úplně sami a tak se musíme vyfotit samospouští. Nemůžeme se vynadívat a tak tu strávíme asi 20 minut. Na závěr se ještě stavujeme ve Funchalu na večeři pak rychle do našeho apartmánku. Dorážíme opět za tmy kolem desáté večerní
Osmý den (20.04.2012) – cesta přes Portelu (600 m) na jih do městečka Calheta a pak ještě dále do Prazeres odtud začíná poslední okružní leváda Paul do Mar č. 49 – délka 5,40 hod.
Dnes máme poslední den na Madeiře a tak se rozhodujeme kam se vydat. Vše záleží na počasí. Z okna již vidíme, že nad vrcholky hor se válí mlha. Asi tedy padá vrcholová varianta s přechodem tří největších vrcholků. Bez výhledů nemá cenu jen lézt nahoru a dolů. Protože si chce Iva ještě koupit další cibulky květin Kaly a nikde jinde je neviděla než na Portele, vyrážíme tam. Zde se pak podle počasí rozhodneme. Když vyšplháme nahoru, potvrzuje se mlžné počasí na vrcholcích hor a to již tak od tisíce metrů. Volíme jih a přejezd do městečka Calheta. Pak jsou dvě varianty: přejezd autobusem do Prazeras a odtud leváda zpět do Calhety nebo autem do Prazeres a dle průvodce nejdelší okružní leváda s velkým převýšením 640 m dolů a hned zase nahoru. Na internetu jsem žádný spoj nenašel tak to zkoušíme přímo v Calhetě. Jeden spoj jede za pět minut, ale u autobusová zastávky lze parkovat pouze dvě hodiny.Vzdálenější parkoviště již nestíháme a museli bychom riskovat pokutu. Vše za nás řeší řidič autobusu, který nám oznamuje, že do námi vybrané stanice nezajíždí. Je jasno, bude to okružní varianta. Nechci trápit Ivu dlouhým sestupem a výstupem a tak jí odvážím do vesnice Faja da Ovelha která je na trase a leží již za náročným výstupem. Z této vesnice zbývá vylézt ještě asi 150 výškových metrů a dál cesta pokračuje podél levády. Navigace nás navádí opět po malých a točitých cestičkách do vesničky. Zároveň vidíme,, kudy půjdeme. Ivu zanechávám u místního baru a sám přejíždím do Prazeres. Čeká mi prudký sestup do Paul do Mar k moři. Cesta je to krásná, ale poměrně náročná. Snažím se o co nejrychlejší tempo, aby Iva dlouho nečekala. Rád bych zkrátil plánovaný čas 2,40 hod., tak o hodinu. 
Dolů to moc rychle nejde, tak to bude o šplhání do kopce. Je tu krásně a tak často zastavuji, fotím a natáčím na kameru. Sestup dolů je nekonečný s náporem na kolena. Pokouším se o běh což mi příliš nejde. V městečku mi čekají asi dva kilometry po nábřeží.. Ty jdou rychleji a už šplhám nahoru. Opět si připadám jak v Africe. Všude rostou velké opuncie a agáve. Je to strmý výstup vyprahlou pobřežní vegetací. Dostávám se na vyhlídku u starého běžícího pásu a pode mnou padá útes přímo do moře. Moc se nezdržuji jen pár fotek a znovu šplhám. Už na mne mává Iva ze shora z vesničky. Za hodinu a půl jsem to zvládnul a jsem rád že je tu bar a mohu si dát zasloužené pivo. Společně pak pokračujeme dále. Za vesničkou se nám zjevuje leváda Nova a po ní pokračujeme přes dvě údolí, kde se střídá zemědělská půda s borovými lesy a kapradinovými loučkami. Projdeme také několik vesnic kde můžeme pozorovat místní život. Na rozdíl od našeho je velmi poklidný. U jednoho domku jsou natrhané mandarinky ze stromu s talířkem na peníze. Dáme pár drobných a ochutnáváme místní úrodu. Před půl šestou se dostáváme zpět do vesničky Prazeres a navštěvujeme místní kostel a několik krámků. Pak jen již pár stovek metrů k našemu autu. Protože jsem při své cestě viděl v Paul do Mar hezké kavárny a restaurace, zajíždíme sem na večeři. Hned u moře si dáváme výborného grilovaného lososa. S plným žaludkem odjíždíme zpět a po deseti kilometrech nás vítá místní dálnice. Teď je to již jen pár desítek minut do našeho apartmánu. Ještě dáme napít našemu kamarádovi Renaultu a už jsme doma. Zítra brzy ráno odlétáme do Lisabonu.
Devátý den (21.04.2012) – odlet do Lisabonu, autem do městečka Sintra jeho prohlídka a okruh Monserrate, Colares, Prai das Macas a útes Cabo de Roca
Stáváme brzy a před sedmou hodinou opouštíme Porta da Cruz a míříme na letiště. Na majitele se v brzké ranní hodině nedozvoníme a tak mu necháváme klíče ve schránce. Auto vracíme bez problémů ani si ho neprohlédnou. Letíme načas a před jedenáctou hodinou přistáváme v Lisobonu. V půjčovně jde vše hladce a za chvilku máme půjčené auto. Jedná se o stejnou značku jako minule jen v dieselové verzi.Provoz je po Lisabonu o dost větší než na Madieře. Navigace nás vede dobře a po dvanácté jsme v Sintře. Pokoje máme velké, ložnice obývák a kuchyňský kout. Hotel je ve staré budově z 19 století. Po vybalení se pouštíme na průzkum města, které je zapsáno na seznamu památek UNESCA. Jako první míříme na maurský hrad, stojící nad starým městem. Koupec je to dlouhý a tak mi Iva říká, ať tam vylezu sám že výhled z hradeb oželí. Později zjišťujeme, že z druhé strany je bezproblémový příjezd autem až k hradbám. Kupují se zde lístky buď samostatné 
nebo na 2 či 4 památky. Protože tu Iva není kupuji lístek na hlavní palác da Pena a maurský hrad (16 EUR). Iva zatím dochází k hradu a rozhodujeme se, že se vrátíme do hotelu a ostatní památky objedeme autem. Všechny čtyři zařazené do kombinované vstupenky jsou za sebou. Nejdříve mineme hrad a pak nás asi čtyřkilometrová cesta dovede k Palacio da Pena. Jedná se o směsici architektonických stylů, palác byl postaven v 19 století. Palác z dálky hraje všemi barvami ale z blízka je vidět, že by potřeboval menší opravy. Fasáda je na mnoha místech dosti oprýskaná. Přesto se nám tato památka moc líbí a na nás tu setrváváme dosti dlouho. Také fotíme o sto šest. Dál naše cesta pokračuje na Monserrate. Jedná se o exotické zahrady s nádechem romantiky. Uprostřed zahrad leží hezký palác na kterém zrovna probíhají rekonstrukční práce. Co nás již několikrát mile překvapilo je, že v v těchto případech se památky nezavírají a naopak může člověk pozorovat práce on-line. Na tuto památku máme jen jeden lístek, protože já jsem již vstup vyčerpal na Maurský hrad. Iva mne však posílá na svoji vstupenku. Když vidím opravdu krásné zahrady, je mi líto, že je nebude moci spatřit na vlastní oči. Jaké je ale mé překvapení, když na mne za deset minut volá od paláce. Podařilo se jí dostat dovnitř bez placení přes nehlídaný prostor u WC. Zbytek prohlídky si již tak vychutnáváme společně. Zahrady jsou nádherně upravené a je zde spousta exotických rostlin, z nichž některé vůbec neznáme. Další naší zastávkou na naší okružní cestě je městečko u moře Das Macas. Hlavní naším cílem je tu nalézt pěknou slušnou restauraci a ochutnat místní ryby, nejlépe s výhledem na moře. Za chvíli se obojí daří a už sedíme v menší restauraci a pozorujeme surfaře, kteří se snaží ukrotit zdejší vlny. Některým se i daří. 
My čekáme na námi vybraného grilovaného lososu. Pomalu se již blíží večer a tak jako poslední bod dneška volíme návštěvu nejzápadnějšího místa evropské pevniny, mys Cabo do Roca. Zde vystavují i certifikát o návštěvě tohoto místa. My jsme tu však již v pozdějších hodinách a obchod se suvenýry právě zavřel. Lidí je tu ale i tak dost. Trochu fouká , ale výhledy na útesy jsou moc pěkné. Určitě stojí za návštěvu. Ještě pár fotek a pomalu se vydáváme zpět k našemu hotelu v Sintře. Chtělo by to více času, mnoho asi pěkných míst již nestíháme navštívit. No třeba někdy příště.
k pokladně. Zde dostáváme bezplatně lístky a už jsme uvnitř. Komplex je to poměrně rozsáhlý a je tady hodně co vidět. Opět zde nechybí velká kuchyň s obrovskými hrnci. Stejné to bude i Queluz. Po prohlídce paláce nás přivítá venku malý deštík. Tak se už moc dlouho ve městě nezdržujeme, jen navštívíme obchod se suvenýry a hurá dál. Druhý palác je něco podobného, jen je tu více zahrad a méně lidí. Přeci jen není tak známý jako Sintra. Hodně asi také dělá, že je město dědictvím UNESCA. V zahradách trávíme příjemnou procházkou asi půlhodinku a pak přes velmi dlouhý most v Lisabonu pokračujeme do města Palmela. Zde je docela pěkný hrad s výhledem na město a do dalekého okolí. Je zde moc pěkně, ani jsme to nečekali. Na hradě skoro nikdo a přesto zejména výhled do okolí stojí za vidění. Nyní již pojedeme po místní dálnici, protože cesta je asi o hodinu kratší než po normální silnici. Čeká nás asi 80 km a jak brzy zjistíme, po zcela opuštěné dálnici. Asi se Portugalcům nechce platit mýtné (7,5 EUR). Na některém úseku nepotkáme auto dobrých 5 minut. Člověk pak přemýšlí k čemu taková dálnice je, když všichni šetří a jezdí mimo. Pomocí navigace se dostáváme až k hotelu a to na poslední chvíli. V našem novém autě nefunguje nabíjení a baterie v navigaci rychle dochází. Ještě, že zde mohu použít navigaci přes mobil, na který mám nabíječku do sítě. Hotel je v budově ze 17 století a působí stylově. Město se vyznačuje bílými baráčky s úzkými uličkami. Je vidět že jsme jen pár kilometrů od Španělska. Je to tu velmi podobné Andalusii. I když je město rovněž památkou pod UNESCO návštěvníků je tu mnohem méně než v Sintře. Chceme navštívit základní památky a do hlavní katedrály 
nás už nepouští. Prý až zítra, v pět hodin se zavírá. Chceme najít nějakou restauraci a krám, což jak zjišťujeme, je tu v neděli docela problém. Když narazíme na jednu venkovní restauraci tak nám nejdříve oznámí, že se večeře podávají až od sedmi. Když odcházíme, tak za námi číšník běží že se kuchař uvolil uvařit dříve. I zde tedy paltí „ kšeft je kšeft“. Horší je hledání obchodu. Nakonec musíme až k benzínce na úplném okraji města. Zde na nás čeká vytoužená láhev vína a oblíbené brambůrky. Uchození se rádi vracíme do našeho hotelu. Zatím nás toto město o své kráse příliš nepřesvědčilo. Třeba bude zítra líp.
Francisco, kde je známá kostnice (Capela dos Ossos). V průvodci praví, že na její výstavbu bylo použito kostí z 1500 mnichů. Už název nad vstupem je dosti morbidní (v překladu) : " My kosti co tu ležíme, na ty Vaše čekáme." Naše pocity jsou po vstupu smíšené, když si člověk přestaví, co je použito za materiál. Určitě zajímavé k vidění a vůbec můžeme říci, že druhý den nás již toto město přesvědčilo, proč je zapsáno na seznam památek UNESCO. Ještě se jednou projdeme po městě, navštívíme pár obchodů, dokoupíme suvenýry a vydáváme se na cestu zpět k Lisabonu. Naším posledním cílem v Portugalsku jsou městečka na pobřeží. Ne, že bychom se chtěli koupat, ale minulá návštěva pobřeží se nám líbila. Rádi bychom našli pěknou restauraci a dali si poslední jídlo na rozloučenou. Jedeme opět po dálnici a tentokrát je aut více než minule. Malý problém se vyskytne když chceme dálnici opustit a vyrazit na pobřeží. Navigace nás špatně navede a my se znovu ocitneme na dálnici. Po 1 km se vracíme k mítnici, dokonce ke stejné paní. Trochu si zanadávám, zaplatím drobné a po druhé si již řídím raději podle cedulí. Zase se pro jednou objevila softwarová chyba a asi bychom jezdili pořád dokola. Chvíli bloudíme a nakonec se dostáváme do přímořského městečka Sesimbra. Podaří se nám zaparkovat kousíček od centra a tak během pár minut se procházíme po hlavní promenádě u moře. Zkoušíme zde jednu z restaurací, kde mají ryby přímo ve výkladu a člověk si jen ukáže o kterou má zájem. Ceny nás samozřejmě odradí a tak jdeme pár ulic dále od hlavní třídy a zde si vyhlédneme příjemnou menší restauraci. Ani moc dlouho nečekáme a už nám na stole přistává výborně ochucená ryba s malými krevetkami a zajímavou omáčkou. Čas již pokročil a tak se pomalu vracíme k autu a jedeme k letišti. Máme sice ještě dost času, ale nechceme riskovat nějakou lisabonskou zácpu. Na letišti si ještě dáme pivo, převlékneme a pokračujeme k odbavení. Na tabuli je tentokrát informace o 10 minutovém zpoždění. Nakonec sice do letadla nastoupíme skoro na čas, ale na vzlet čekáme skoro hodinu a půl. V Mnichově přistáváme po půlnoci a naštěstí stíháme poslední autobus v jednu hodinu ráno na parkoviště. V Praze jsme před pátou a tak nás příliš dlouhý spánek nečeká. Já musím vstávat již v půl sedmé. Jinak jsme ale rádi, že se náš výlet vydařil a žádné větší komplikace nás nepotkaly.
